Podzim středověku

Johan Huizinga je označován za otce kulturních dějin v širším smyslu slova. Podle něj se práce kulturního historika liší od práce historiků umění, či literatury tím, že načrtává vzorce umění a myšlení. Co se týče názorů a stylu práce, Huizinga je v mnohém je považován za pokračovatele švýcarského historika a znalce italské renesance Jacoba Burckhardta. Osobně se nikdy nesetkali. Když Burckhardt roku 1897 zemřel v Ženevě, bylo Huizingovi 25 let a věnoval se především srovnávací lingvistice na univerzitě v Groningenu. Styčné body však v jejich dílech najdeme. Těmi nejdůležitějšími je snaha obecně popsat kulturu, konceptualizovat renesanci a krizi kultury. Oba byli také velkými kritiky moderní společnosti.

Konec dětství Evropy

V knize Podzim středověku se Johan Huizinga snaží vystihnout ducha doby konce 14. a 15. století na teritoriu dnešního Beneluxu, Francie a části Německa. Dle něj jde o dobu pestrou a plnou jasných kontrastů. Hlavní roli mezi nimi hraje kontrast života a smrti a další od něj odvozené (např. kontrast zdraví a nemoci, nebo bohatství a chudoby). Celou epochu Huizinga nahlíží jako závěr dětství Evropy a v textu nelze přehlédnout autorovu nostalgii, s jakou o ní píše.

Kniha sama je dnes čtena především studenty a laickými zájemci o středověkou kulturu. O její celosvětové popularitě sto let od prvního vydání svědčí i to, že byla v posledních letech přeložena i do exotických jazyků jako je korejština a mandarínština.

Řadu idejí, které Huizinga načrtnul v Podzimu středověku, znovu rozvedl ve svém finálním díle Homo ludens, kde zkoumá především podstatu a význam hry. V jistém smyslu jeho přístup k dějinám předznamenal dnešní důraz na interdisciplinaritu v humanitních vědách.