Pod čtyřmi vlajkami. Pozoruhodný příběh pražské židovské rodiny

První republika

Guido Lagus je úspěšným architektem. Spolu s Rudolfem Welsem projektoval několik výjimečných staveb. Především bytové domy na Novém městě, Letné a Žižkově, a divadlo v pasáži Alfa. V úvodních filmových titulcích filmu Hej rup! režiséra Martina Friče z roku 1934 čteme, že se film odehrává „ve stavbách Laguse a Welse.“ Jako architekti se podíleli i na dalších filmech, které vznikly v Barrandovských studiích, mezi nimi například Žena, která ví, co chce a Tři kroky od těla.

Okupace

Rudolf Wels spolu s manželkou Idou a synem Martinem byli zavražděni v Osvětimi, ale Guidu Lagusovi a jeho rodině se podařilo přes Polsko utéct do Velké Británie.

Autor: „ O dalším osudu rodiny Lagusových jsem nevěděl nic, ale pak se stala náhoda, která mě přivedla zpátky do jejich příběhu. Natočil jsem rozhlasový seriál o rodině Rudolfa Welse, ve kterém jsem také použil ukázky z filmu Hej rup! Zhruba ve stejné době odvysílala britská televize autobiografický dokumentární film My Father and Me, který natočil velmi známý britský režisér Nick Broomfield. Shodou okolností i v jeho filmu zazněl úryvek z Fričova Hej rup! Ukázalo se, že Nickova matka Sonja byla rozená Lagusová. Nickův dědeček nebyl nikdo jiný než Guido Lagus.

Napsal jsem Nickovi, a hned přišla odpověď. Navrhl, abychom se sešli, a k mailu připojil i několik skenů: „Mohly by vás zajímat, jsou to fragmenty pamětí, které dal děda dohromady krátce předtím, než zemřel – někdy v osmdesátých letech.“ Byly v angličtině a vyprávěly epizody z jeho života – v Praze před válkou a pak v Anglii. A tak jsem začal získávat obraz Guida Laguse a postupně i celé jeho rodiny.

Druhá světová válka

Guido slouží v britské armádě, i když mu bylo hodně přes čtyřicet. Stal se svědkem osvobození koncentračního tábora Bergen-Belsen, zkušenost, která ho poznamenala do konce života. Po válce vedl londýnskou pobočku České tiskové kanceláře, ale netrvalo to dlouho:

„Byl jsem stále více frustrován z toho, jak v Praze přepisovali všechno, co jsem jim poslal. Ze všeho udělali hrubou protizápadní propagandu. Ke konci roku 1948 jsem v ČTK podal výpověď.“

Setkání s Janem Masarykem

Během práce pro ČTK se setkal s Janem Masarykem, který se v Londýně zastavil na podzim roku 1947 na cestě zpátky z neúspěšné cesty do Spojených států V memoárech popisuje velmi pozoruhodnou scénu. Podle Guida byl tehdy Jan Masaryk už zlomený: „Vracím se domů, plný prášků a kapek, ale bez půjčky. Ani dolar.“

Rodina

Spolu s Guidem a jeho manželkou Lízou se dostal do Anglie i jejich syn Saša. Dcera Sonja už tam byla – od roku 1938 pracovala v Londýně jako au pair. Sonja za války začala chodit s mladým anglickým fotografem, Mauricem Broomfieldem, a krátce po válce se vzali. Maurice se postupně stal jedním z nejuznávanějších britských fotografů své generace. Jeho fotografie zachycují a oslavují britský poválečný průmysl – jsou dramatické, kompozice a osvětlení je dokonalé, ale pro Sonjin vkus byly příliš budovatelské. Chybělo zpochybňování světa, který zobrazovaly.

Když utíkali do Anglie, bylo Sašovi jedenáct let. Už v Praze byl okouzlen filmem – rád pozoroval otce při práci: „Vždy velmi pečlivě nastavoval osvětlení, někdy objednal obrovská světla, která tehdy vůbec nebyla běžná, nebo naopak malá bodová světla na oči, vždy chtěl, aby všechno bylo správné, například šaty, které na sobě měly herečky nebo auta, kterými se ve filmu jezdilo.“ Saša – známý v Anglii i v rodině jako Charles – se stal kameramanem. V padesátých letech byl pionýrem přírodovědného filmu – a spolu s mladým kolegou, přírodovědcem, objížděl celý svět pro britskou televizi BBC. Tím přírodovědcem byl David Attenborough, a Charles byl u zrodu jeho hvězdné kariéry. Charles ještě žije – na ostrově Mauritius. Je mu 93 a velmi rád si vzpomíná na Prahu před válkou.

Režisér Nick Broomfield je syn Sonji a Mauricea. Matka a pražský dědeček měli obrovský vliv na jeho výběr profese a na jeho výjimečně angažovaný přístup k filmovému dokumentu. „Myslím si, že politický aspekt mých filmů pochází z české strany rodiny – mám to po matce a dědečkovi.“ Nick rád natáčí filmy o lidech, kteří jsou na okraji společnosti nebo samotného života. Často upozorňuje na skryté násilí ve společnosti. Jeho odvážné filmy, které svou nespoutaností a upřímností kontrastují s velmi přesným a systematickým postupem Mauricea i Guida, se dočkaly mezinárodního uznání.

Nickova sestra Ann je restaurátorka obrazů. V polovině sedmdesátých let, když v Londýně studovala dějiny umění, navštívila Prahu spolu s matkou, která tam byla poprvé od roku 1938. Přes dusivou atmosféru normalizačního Československa se Ann do města zamilovala, a v roce 1979 se vrátila na tříměsíční stáž přes Britskou radu. Dodneška jezdí často a ráda do České republiky.

Nick Broomfield s dědečkem Guidem Lagusem|foto:David Vaughan

Annin syn Jake si vybral podobnou cestu jako pradědeček a stal se architektem. Pracuje v newyorské kanceláři jedné z hvězd současné architektury, Rema Koolhaase. Pokračuje v rodinné tradici tím, že se dívá na architekturu – a snad i na svět – trochu jinak: „Pro někoho může být budova jen fyzická věc, ve které se bydlí nebo pracuje, ale myslím si, že jde o mnohem víc. Skoro bych řekl, že není tak podstatné, jak budova vypadá, důležitější je, aby zprostředkovala možnost nových druhů setkání, nových činností, kterou by předtím nebyly představitelné. Důležitější, než samotná architektura je to, co se v budově děje.“

Ann nedávno požádala o české občanství, spolu s dětmi Jakem a Janou, která se jako právnička zabývá lidskými právy. Dnes jsou všichni tři novopečenými občany České republiky a považují to za návrat domů.

Dokument Pod čtyřmi vlajkami dostal svůj název přímo od Guida. Je to jeden z titulů o kterých uvažoval, když začal v 80. letech psát své memoáry. Chtěl upozornit na mnoho změn v průběhu svého života. Narodil se v Rakousku-Uhersku a za první světové války bojoval v rakouské uniformě. Od roku 1918 do 1939 byl občanem Československa. Za druhé světové války nosil dvě uniformy, nejdříve americkou a pak britskou, a po válce se stal britským občanem. „Nevím, kam patřím,“ řekl Nickovi krátce před smrtí na konci 80. let.

V průběhu dokumentu mluvím s Guidovým synem Charlesem, s jeho vnoučaty Ann a Nickem a s jeho pravnukem Jakem, a čerpám z fragmentů jeho memoárů, které dosud nikdy nebyly zveřejněny. Tím postupně získáme obraz pozoruhodné rodiny, která je rozptýlena po světě, ale nikdy nezapomněla na své pražské kořeny.