Sbohem Marto. Historička Ingke Brodersen sepsala osudy židovských obyvatel jednoho berlínského domu

Kniha Ingke Brodersen: Lebewohl, Martha|foto:Nakladatelství Kanon Verlag

Ingke Brodersen, povoláním historička, se v roce 1991 přistěhovala do domu s číslem 37 v Berchtesgadener Strasse v berlínské čtvrti Schöneberg. I dnes si dům zachoval většinu své předválečné krásy a luxusu. Ústřední topení a výtah nebyl tehdy samozřejmostí a prostorné byty s výhledem do zeleně také ne. V této čtvrti nebydleli před válkou chudí. A konkrétně tento dům byl tzv. Judenhaus, tedy jeho majitelem byl Žid. 

Jednoho dne, když se Ingke Brodersen vracela domů, zasvítil jí do očí z chodníku Stolperstein, tedy kámen zmizelých. Stálo na něm: Martha Cohen, 1860–1942, zavražděná v Terezíně. A to byl pro autorku knihy popud k rozsáhlým rešerším, které trvaly léta. Naštěstí jako historička věděla jak a kde hledat. 

Zanedlouho už měla několik základních informací. V čísle 37 bydlelo 24 židovských obyvatel, všichni byli deportováni, nepřežil z nich nikdo, ale podařilo se to některým z jejich dětí. Právě v jejím bytě bydlela pianistka Martha Cohen, měla v bytě křídlo značky Steinway. V seznamech těch, kteří požádali o odškodnění v rámci dohody o odčinění a napravení křivd spáchaných nacisty kancléře Konrada Adenauera, se autorce podařilo zjisti víc – jaké obrazy a sochy Martha Cohen vlastnila, z jakých šálků pila čaj. A taky, že když ji zaregistrovali v Terezině, bylo jí 80 let. Záhy na to zemřela.

Nejkrutější svědectví nelidskosti doby

V rámci svých rozsáhlých rešerší Ingke Brodersen doplnila i seznam restrikcí, kterým bylo židovské obyvatelstvo Berlína postupně vystaveno, o důležité podrobnost. Chronologicky seřazené zákazy nejabsurdnějšího charakteru – nechybělo ani odejmutí aprobace židovským lékařům. O několik týdnů poté následoval zákaz používání označení lékař – odteď to byly „osoby ošetřující pouze Židy“.

Z jednoho domu postupně zmizelo 24 obyvatel neznámo kam. Dnes už je jasné, že většina německého obyvatelstva věděla, co se děje, ale měla strach. Dnes už se o tom opět smí otevřeně mluvit, pamětníků už žije pomálu, podotýká Ingke Brodersen.