Obyčejní lidé v bezejmenné kavárně. Rakouský spisovatel Robert Seethaler napsal nový román

Bezejmenná kavárna je Seethalerův osmý román. Známým se stal až v roce 2012 po zveřejnění titulu Trafikant, který byl později i úspěšně zfilmovaný. V předešlém románu Poslední věta, vydaném v roce 2020, upustil od tématu prostých lidí. Vypráví v něm o posledních letech života Gustava Mahlera. 

V bezejmenné kavárně se ke svému favoritnímu tématu opět vrací. Román začíná v roce 1966 – to je mimochodem rok autorova narození – ve Vídni. Děj je zasazen do Karmelitské čtvrti – ve středu Vídně – tehdy byla chudinská, nyní je gentrifikovaná. Seethaler zde vyrůstal, i jeho prarodiče zde bydleli, takže neznalost prostředí mu nelze vytknout. Co bohužel v případě tohoto románu ovšem vytknout lze, je místy až neúnosné zjednodušení charakterů i děje a občas naopak tendence ke kýčovitosti v popisu prostředí.

Protagonista románu – Robert Simon – je skromný nenápadný muž a zrovna tak vypadá jeho život. Je válečný sirotek, vyrůstal v dětském domově. Pracuje na trhu jako pomocný dělník a bydlí v podnájmu u jedné starší vdovy. Z okna svého pokoje pozoruje protější již delší dobu zavřený lokál a najedou ho přepadne obrovská touha změnit svůj dosavadní život. Robert Simon si místnosti pronajme, zrenovuje a provozuje v nich úspěšně kavárnu. A od tohoto okamžiku vstupují na scénu různé bizarní postavy z okolí, které se brzo stanou v jeho kavárně štamgasty. 

Přemýšlím, o co Robertu Seethalerovi šlo. Zřejmě o to, že člověk může jen těžko existovat sám, pouze ve společenství jemu podobných, kteří si navzájem pomáhají. Další zvláštnost této knihy jsem si uvědomila asi po stech stránkách – tedy přibližně v polovině: po celou dobu jsem děj vnímala jakoby zasazeny do předválečných let. Postavy i prostředí působí naprosto archaickým dojmem. Těžko si představit, že příběh začíná téměř dvacet let po skončení války. A právě tento anachronismus by se mohl čtenářům líbit. Nepřítomnost témat, která nás každodenně obklopují, je téměř léčivá.