Písně lásky, naděje a víry

02442689.jpeg

Hudba dokáže konejšit, zbavovat smutku, dodávat naději a má dar smíření. Odráží se v ní historie i toužebná přání do budoucna. Je druhem oslavy národní hrdosti i katalyzátorem těch nejčernějších dnů, které kdy mnohé země téhle planety potkaly. Mnoho světových kultur hudbě přikládá čarovné léčivé vlastnosti a například v západní Africe dokáže jedna jediná píseň odvrátit válku!

O všem vám na Boží hod budou zpívat a hrát Sory Kandia Kouyate z Guineje, Dan Ar Braz z Bretaně, polská skupina Kroke, The Klezmatics s gospelovým zpěvákem Joshua Nelsonem nebo novodobí američtí hippies Edward Sharpe & The Magnetic Zeros.

Čajovnu 25. prosince od 19 hodin poslouchejte online zde.

Přečtěte si víc o jednotlivých interpretech!Sory Kandia Kouyate

Griotského zpěváka Sory Kandia Kouyateho z Guineje dnes mnozí přirovnávají ke Carusovi, snad uhranuti z jeho velkolepého tenoru. Kouyatemu táhlo teprve na čtyřiačtyřicet, když na vánoce roku 1977 donutil Guineu a celou Západní Afriku truchlit. Měl všechny předpoklady dobýt planetu, vlastně to i částečně dokázal, ale přece jenom v době před fenoménem world music a spíš na půdě OSN nebo v Moskvě, Pekingu a Vídni, protože Koyate s orchestrem Africký Balet tehdy hlavně reprezentoval kulturní revoluci Sekou Tourého, prvního presidenta nezávislé Guineje.

Symbióza profesionálních griotských hudebníků a vládců, třebaže z našeho pohledu sebekrutějších, nebo i boháčů, co si je vydržovali, má v západní Africe historickou danost. Grioti o politice jako takové v minulosti nikdy moc nezpívali – ochranu a mecenášství si kupovali chvalozpěvy – prezident Touré je k tomu v Guineji ale částečně donutil. Dobře věděl, že autorita griotů má v Západní Africe obrovskou váhu a dopad.

Je například doložena příhoda, kdy Sory Kandia Kouyate – a nesouvisí to výhradně s jeho tehdejší obrovskou popularitou – v roce 1975 pomohl urovnat válečný stav mezi Mali a Horní Voltou, dnes Burkina Faso. Spor o území Agacher, známý jako Vánoční válka, neměl řešení a tak Sekou Touré ke společnému jednání presidentů přizval Kouyateho, aby jim přednesl smířlivou epickou píseň lovců z Mali. Berte to tak, že když se obě strany zaváží, že si ji poslechnou, nemohou své rozhodnutí vzít nazpět a musí se řídit jejím mírovým doporučením. A kdyby náhodou ne, běda, v budoucnosti by je nepotkalo vůbec nic dobrého. Kouyate píseň navíc doprovodil griotským vyprávěním o historických vazbách obou zemí a když skončil, oba presidenti se objali a tím válka skončila.

Dan Ar Braz & de l'Héritage des Celtes

„Kamkoliv do Bretaně přijedete, skrz hudbu, kulturu, jazyk a samozřejmě přírodní scenérii pocítíte, že jste se ocitli ve zcela jiné zemi. Drtivá většina obyvatel vám také rovnou dá na srozuměnou, jak s Francouzi nemají rozhodně nic společného, a v Paříži na Bretaňce také koukají skrz prsty” napsala kdysi bretaňská aktivistka Anna-Vari Chapelain.

Když se ale v roce 1998, na Den svatého Patrika, v pařížské hale Zénith uskutečnil nezapomenutelný koncert Héritage des Celtes, tedy oslava keltských zemí, nikomu ze tří tisícovek Francouzů nevadilo, že převážně poslouchají hudbu bretaňského kytaristy Dan Ar Braze a harfeníka Alana Stivella a v sále vlaje do roku 1960 odmítaná bretaňská vlajka. Koncert a alba Héritage des Celtes (En Concert, Finisterres a Zénith) vešly do hudebních dějin jako nejgrandióznější a umělecky nejoriginálnější oslava keltské hudby a zároveň vstřícné francouzsko-bretaňské gesto. Akce se v produkci irského hudebníka Donala Lunnyho zúčastnilo přes šedesát hudebníků a zpěváků z Irska, Skotska, Galicie a Bretaně a závěr patřil hymnické exhibici radosti a svobody keltského ducha, neuznávajícího jakékoliv hranice. Na podium tehdy stáli všichni, přesto mu však vládli početný bretaňský Bagad Kemper a kytara Dan Ar Braze. Ostatně hymnus Green Lands složil přece on.

Mahsa Vahdat & Mighty Sam McClain

Perské tradiční písně a blues s gospelem. Nepravděpodobná bohulibost znepřáteleným politikům a duchovním vůdcům navzdory od íránské zpěvačky Mahsa Vahdat a amerického bluesmana Mighty Sam McClaina. Oba si na světové scéně už dávno vydobyli silnou pozici, sedmdesátiletý Mighty Sam dosáhl málem i na Grammy a soulu prý má v hlase srovnatelně s Otisem Reddingem.

O třicet let mladší Vahdat - sama i se setrou Marjan - patří k mezinárodně respektovaným zpěvačkám perské tradiční hudby. K její smůle ale zůstává Írán vůči hudebnicím nesmiřitelný: smějí veřejně vystupovat pouze před ženským publikem. V Teheránu tedy pouze soukromně vyučuje a koncertovat vyjíždí za hranice.

Patří mezi aktivistky dánské organizace Freemuse dokumentující cenzorské a jiné bezpráví páchané na hudebnících celého světa a za svou odvahu s jakou se staví proti k islámské kulturní politice v roce 2010 obdržela Freemuse Award.Na severu Evropy ale Vahdat zakotvila hlouběji: se setrou vydává alba pro norské vydavatelství Kirkelig Kulturverksted, vedeném producentem a básníkem Erikem Hillestadem, pod mottem "chcete-li pochopit svět, je nutné se dívat kolem sebe, naslouchat, vnímat a tehdy pochopíte i to, co se zdá na první pohled složité".

Není proto divu, že když George W. Bush v roce 2002 určil „Osu zla” a naházel tím do jednoho pytle ničím se neprovinivší obyvatele Iráku, Iránu, Severní Koreje, Lýbie, Sýrie a Kuby s tamními teroristy a diktátory, Hillestad promptně zareagoval: na albu Lullabies from The Axis of Evil shromáždil ukolébavky nazpívané známým i méně věhlasnými ženami za často ilegálních podmínek. Písně patřící dětem jako kulturní universum: nejhlubší a nejzákladnější způsob komunikace mezi lidmi.

Tehdy se poprvé setkala s Vahdat a íránským malířem a básníkem Mohammad Ebrahim Jafari, což v roce 2009 k dalšímu narušení politiky deklarovaného nepřátelství mezi USA a Iránem: albem milostných skladeb Scent Of Reunion nazpívaném se Samem McClainem. A Deeper Tone of Longing z roku 2012 představuje pokračování v témže duchu. Perské líbezné melodie a básně se prolínají s blues, gospelem, funky a anglickou poezií za doprovodu severských muzikantů. "Láska nezná hranice. V tom, aby se milenci navzájem našli po celé planetě je nemůže nic zastavit. Ani oceán, hory nebo pouště, natož rozdílné kultury a náboženství," říká Mahsa.