Píseň písní zvaná Šalamounova. Milostná poezie, která přežila tisíciletí

Tradice nás učí o autorství krále Šalamouna a vede k interpretaci v rámci duchovní mystiky, kde milencem je Bůh. Pokud jde o autorství, filologická práce Šalamounův podíl spíše vylučuje, pokud jde o čtení milostných veršů – ze samotné skladby je zřejmé, že se vztahuje přinejmenším také, ne-li hlavně k lásce milostné a tělesné mezi mužem a ženou.

Nezapomínejme ovšem na osobu překladatele, skrze jehož čtení se k hebrejské skladbě dostáváme my. Viktor Fischl, básník, překladatel a diplomat, který žil od konce 40. let v Izraeli a svými povídkami i romány, se stal ve své době jedním ze světově nejpřekládanějších českých autorů. Někdejší přítel Jana Masaryka, Jaroslava Šimsy či Františka Langra se k překládání Písně písní dostal až ve zralém věku. Svůj ostych překonal – dle vlastních slov – až z potřeby pořídit po Kralickém překladu nový, básnický překlad (Fischl ovšem nevěděl v době překládání o Seifertově překladu, kterého si později cenil).

Kdykoli jsem četl kterýkoli verš Písně písní, cítil jsem něco podobného , jako když jsem se dotýkal mohutných kvádrů Zdi nářků. Tutéž úctu k dějinám vlastního rodu, tentýž ostych před svědectvím z pradávného času, totéž vědomí vlastní nepatrnosti i nedůležitosti před tím tady proti mně, co překonalo věky, zatím co mně bylo vyměřeno jen několik desítek let.
Viktor Fischl

Fischl nám Píseň písní představuje jako živou milostnou lyriku, opřenou o prastaré základy a vonící jeruzalémskými květy, ale promlouvající nezastřeně přímo k nám. Vroucí milostné verše zaznívají v podání Ivana Trojana a Kateřiny Brožové, kteří je přečetli v rozhlasovém studiu v roce 1995. Doprovází je hudba harfenistů Remyho van Kesteren a Lavinie Meijer spolu s se skladbou Ze židovského života od Ernesta Blocha v podání Yo-Yo My, Kathryn Stott, Fulvii Mancini, Jonathana Florila, Jevgenije Dokshanskeho a Richarda Masterse.