Petr Vizina: Depeše zůstává v módě

Zpětně mám slabost pro tu zdánlivě jednoduchou hudbu, která mě ve své době míjela. Pro to, co se jeví zdánlivě až triviální, syntetizátory hrané jedním prstem a rovné beaty. Nikdy jsem nebyl vášnivý fanoušek Depeche Mode, ale zdá se mi, že jako kapela skvěle stárnou.

Čtěte také

Petr Vizina: Ryšková píše Zvěřinovi

Mohl za to ten třetí vzadu, vlastně nejmíň výrazný a trochu nudný patron. Teď, když klávesák Andy Fletcher v pouhých šedesáti zemřel, si z YouTube pouštím klipy a prohlížím černobílé fotky, které s kapelou na turné po východním bloku koncem 80. let nafotil v Praze Anton Corbijn. Jako by si Depeche Mode a magické město, přesně řečeno perón s kioskem na smíchovském nádraží nebo otlučený průjezd na Malé Straně, vyšly vstříc. Praha měla podobné kouzlo, jako ta zdánlivě jednoduchá, přitažlivá hudba nových romantiků. Setkání baroka s papundeklem.   

Fletch na fotkách vypadá jako brýlatý slušňák na školním výletě. Byla to ale nejspíš jeho zásluha, že Depeche Mode vydrželi od roku 1980 až dodnes a nepůsobí jako mrtvá schránka nebo popová relikvie slavné minulosti. Podle všeho totiž nenápadný a vedle Martina Gorea a Davida Gahana ani zvlášť autorsky výrazný Fletch byl tím, koho každý spolek ke své stabilitě a výdrži potřebuje.

Čtěte také

Petr Vizina: Maraton z lítosti

Po koncertě kapely takové poznáte. Většinou stojí u stánku nebo stolu s merchem, tedy s deskami a memorabiliemi, které s sebou kapela vozí na prodej, a klábosí s fanoušky. Ještě než se Depeche Mode stali stadionovou atrakcí, se o kapelu staral sedmnáct let jako manažer. Věřil jejímu futuristickému zvuku, dokázal obrousit hrany a vyjednat pokračování, když bylo smetiště pro dva kohouty příliš malé.

Nevypadal a podle všeho ani nežil jako rocker, který vyhazuje televize z hotelových oken, spíš introvert, co se vrtá v počítačích, zvládne ekonomickou rozvahu a na srazy chodí včas. 

Čtěte také

Petr Vizina: Bowie a kradená čokoláda

Ve vzpomínkách na Fletche se objevuje historie, kterou jsem neznal. Nejstarší ze čtyř dětí v rodině, která se stěhuje za otcovou prací. Do svých osmnácti člen Boys‘ Brigade, křesťanského hnutí mládeže a příležitostný kazatel v kavárně města, kde vyrůstal. Trochu provinilý, když nemohl v neděli přijít na bohoslužby, protože byl se svou stále slavnější kapelou na turné. Fletchovo blues, řeklo by se.

„Depeche Mode hrají temnou pouťovou hudbu, na kterou se dá tancovat,“ ušklíbl se nad kapelou zkraje 80. let slovutný hudební kritik newyorských Timesů. Tehdy to byl úsudek sofistikovaného muže o málo sofistikované hudbě mladých Angličanů v černém. Je zásluhou Andyho Fletchera, že se stejná slova o temnotě a karnevalu po čtyřiceti letech dají číst jako uznání.