Petr Borkovec: Nikdo o tom nebude vědět, protože tam nikdo nebude

Zapeklité místo – kde jim ještě včera šlo o život, kde se střílelo a tekla krev – mění tvář. Astrid Lindgrenová píše:

Čtěte také

Petr Borkovec: Na pláži je dnes pod mrakem

„Vysoko nad vrcholky jedlí plují na bílých křídlech rackové. Občas se některý bleskurychle ponoří do vody a zase se objeví s ouklejí v zobáku. Malý konipásek stále svědomitě poskakuje mezi hromádkami vřesu a červení mravenci tam stále ještě lezou po kameni. A takhle to snad bude pokračovat dnes, zítra a po všechny dny, až do konce léta. Nikdo však o tom nebude vědět, protože tam nikdo nebude.“

Odjakživa mě ten odstavec strašně dojímá a knihu, která ještě pokračuje, dočítám roztržitě. Právě tady se vždycky rozdvojím. Jedna moje část – nebo jak to říct – putuje s Kallem a jeho přáteli na pevninu, druhá zůstává na ostrově. S racky, konipasem ve vřesu a červenými mravenci. Na ostrově, jejž opouštějí vzrušující příběhy, jejich zápletky a rozuzlení. Na ostrově, který nadobro opustily postavy se vším, co nosily v hlavě a v srdci.

Čtěte také

Petr Borkovec: U Ladronky

Loďka s hrdiny mi mizí z dohledu a já se zblízka dívám, jak se voda proplétá pobřežními skalisky, paprsky v ní míchají narudlé a fialové odstíny, jejichž zvětšené odrazy plápolají o něco výš na strmých stráních. S rackem nad hlavou se vracím po pobřežních kamenech do těch vřesových strání.

Vím o jedlích, raccích a červených mravencích, o kterých nikdo jiný neví, protože tu nikdo není a nebude – ale já tu jsem a budu! Spolu s nimi. Máme tajemství. Svědomitý konipas zrovna přifrčel opodál!

Už když jsem byl ve věku Kalle Blomkvista mě ale na ostrově, po němž jsem se o samotě procházel, něco rušilo – netušil jsem co. Nevydržel jsem tam dlouho. Brzy jsem se začal nudit. Trochu pomáhalo, když jsem si celý příběh spletl po svém, a představoval si, že Kalle z nějakého důvodu neodpluje a na ostrově prožívá nové příběhy. A já s ním. Anebo jako on.

Čtěte také

Petr Borkovec: Pro pstruhy

Ale konec konců ani to nestačilo.

Až mnohem později jsem si všiml, že mě na ostrově ruší moje vlastní přítomnost. Že je třeba se proměnit. V červeného mravence, ten kámen, vřes, plápolající odraz. Nebýt na ostrově ani sám sebou, ani Kallem. Nebýt. Jen tehdy všednost ostrovního dne začne hrát podivuhodnými barvami a vztahy, pouze tehdy se ukáže, jak vypadá a co se děje, když svět je beze mě. Rozkvete, co rozkvést nemůže! Dokážu vzpomínat na to, co jsem neprožil. Pocítím takovou účast, s jakou se lidský život obvykle míjí.

Ta scéna – zdá se mi si dnes - by se mohla odehrát taky takhle:

„Kalle a Anders už čekali v pramici. Eva-Lotta k nim slézala po balvanech, pokrytých černými zplihlými listy vodní trávy a mechem. Když došlápla na poslední kámen, ze kterého vyčnívalo pouze smaragdové čelo, odrazila se a zlehka vskočila mezi posádku – tak obratně, že pramice se ani nepohnula. Kalle mlčky ponořil veslo do vody a loďka vyrazila. Vysoko nad vrcholky jedlí pluli na bílých křídlech rackové. Občas se některý bleskurychle ponořil do vody…“

Čtěte také

Petr Borkovec: Za lovci smaragdových střevlíků

To totiž vůbec nebyla Eva-Lotta, kdo zlehka a tak obratně, že se loď ani nezakymácela, skočil. Vždyť to ani není možné. Byl to stín Evy-Lotty, soubor narudlých a fialových záblesků a odstínů, který sama stvořila jenom proto, aby své chlapecké přátele nevylekala. Sama Eva-Lotta už nikdy na pevninu neodplula. Zůstala na ostrově. Navždycky.

A já s ní.

Ten ostrov je důležitější než konec příběhu, který se odehraje na pevnině. Než celý příběh, než všechny příběhy.