Pavla Horáková: Trocha psaní o čtení

knihy – čtení – četba
knihy – čtení – četba

Jedna moje známá se nedávno přistihla, jak přemlouvá vnuka, ať konečně odloží tablet a raději se s ní normálně dívá na televizi.

Přitom to není tak dávno, co svoje vlastní děti od televize odháněla a nutila je číst.

Pavla Horáková: O nevyslovitelnosti

Příruční slovník jazyka českého (ilustr. foto)

Tak jako své domovské město nebo vlastní byt vidíme očima hosta, kterého v nich vítáme, podobně vnímáme vlastní jazyk, když do něj zasvěcujeme cizince.

I dnes je populární lamentovat nad tím, jak děti málo čtou. Prý se jim kvůli tomu zhoršuje pravopis a odkazuje se k jakémusi zlatému věku, kdy všichni dovedli psát bez chyb. Tomuto mýtu jsem věřila do chvíle, než mi prošly rukama stovky soukromých písemností z první světové války. I před sto lety existovala spousta Čechů, kteří zaměňovali tvrdé a měkké y/i, komolili slova a ignorovali interpunkci.

Ale nemusíme chodit až tak daleko. Nahlédli jste někdy do diskusí pod články na internetu? Nebo k vám dospěl řetězový email se „zaručenou“ třaskavou zprávou? Jejich pisatelé mívají žalostný písemný projev, přestože se pravopisu a gramatice začasté učili v dobách, kdy internet neexistoval a televizi zdaleka neměl doma každý.

Jiný můj známý, velký čtenář a staromilec, zase soptí, když vidí, jak v městské hromadné dopravě lidé zírají do mobilů. Asi ho nenapadlo, že mnozí si v nich čtou třeba denní tisk, nebo si píšou s kamarády. Ano, někteří na nich hrají hry, ale je luštění křížovek nebo sudoku hodnotnější utloukání času při dojíždění?

Pavla Horáková: Třetí třídou do Ameriky. Povídka čerstvé držitelky Litery za prózu

Autorčin dědeček, Vladislav Horák, zcela vpravo

Povídka české autorky, čerstvé držitelky ceny Magnesia Litera za prózu, o jedné dobrodružné výpravě i o významných dějinných událostech. Z autorčina rukopisu připravila Klára Fleyberková.

Z loňských výsledků výzkumu tuzemského čtenářství, kterému se průběžně věnuje Ústav pro českou literaturu, plyne, že dochází k mírnému, leč patrnému poklesu ve všech hlavních parametrech čtenářské kultury. Lze ale vyčíslit, kolik toho přečteme jen tak mimochodem při brouzdání internetem? Kolik novinových textů rozklikneme, kolik hesel na wikipedii přelouskáme, kolik kuchařských receptů, návodů, tipů a vtipů, a konečně kolik toho po internetu nakorespondujeme?

V jednom britském článku jsem se dočetla, že časté používání tabletů může u dětí vést k rozvoji takzvané iPadové šíje, jelikož mají neustále skloněnou hlavu nad obrazovkou. Zajímalo by mě, oč zdravější je hrbit se nad knihou než nad tabletem nebo mobilem. Mimochodem vzpomínáte si, jak nás strašili, že si u televize zkazíme oči? A předchozí generaci zase zhoubnými důsledky čtení pro zrak?

Dnes je obecnou tendencí čtení romantizovat a připisovat mu vyšší morální hodnotu než jiným duševním zábavám. O to kuriózněji působí sto let stará vzpomínka mé prababičky z moravského Slovácka, celoživotní vášnivé čtenářky. Její matka nestrpěla, když si dcera doma četla, a neviděla to ráda ani u svého manžela. Večer se číst nesmělo, aby se neplýtvalo petrolejem, a prababička měla dovoleno číst jen v neděli.

Pavla Horáková: Snažím se psát maximálně srozumitelně

Pavla Horáková

„Práce pro rozhlas mě – doufám – naučila zbavit se manýr a květnatosti a jít skutečně k jádru sdělení, tak aby čtenář nebo posluchač sdělovanému rozuměl a aby se k němu sdělení dostalo bez nějakých schválností,“ říká Pavla Horáková, jejíž román Teorie podivnosti je mezi šesti tituly nominovanými na cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

Jednou si tatínek četl jakýsi spis o svaté Ludmile vypůjčený ze sousedské knihovny. Vtom zničehonic matka vyskočila, knížku mu vytrhla a hodila ji do kamen. Aby nebyla ostuda, došla pak za sousedem knihovníkem, aby škodu zaplatila. Ten jí vysvětlil, co má s půjčováním práce, lidé mu doma našlapou, ale dělá to rád. „Mosíme sa aj my vzdělávat, né enom neznabozi a socialisti, co nás chcú všeckých dostat do paprčí,“ řekl jí. Možná už jste si domysleli, proč moje praprababička na čtení svých blízkých tak zahlížela. Sama byla totiž negramotná a celý život to tajila.

A to mě přivádí zpátky k nevraživosti lidí vůči tabletům a mobilům. Není za ní jen žárlivost, že druzí se baví něčím, čemu já nerozumím a nemůžu to s nimi sdílet?

A propos, všem rodičům, kteří bědují, že jejich děti nečtou, na uklidněnou říkám, že já jsem jako malá rozhodně nebyla žádná knihomolka, a přesto se literaturou už dvacet let živím.