Pavla Horáková: O ženách a lidech

Loňských i letošních kulatin využili mezi jinými i vydavatelé dvou sborníků textů věnovaných reflexím století republiky, respektive posledních tří dekád od pádu komunismu.

Čtěte také

Pavla Horáková: Trocha psaní o čtení

Loňská, stoletá kniha, dbala na paritu a dala prostor Čechům i Slovákům, dokonce lehce upřednostnila slovenské osobnosti. Dává to smysl – pohled ze Slovenska je nám méně známý, tak proč mu neposkytnout větší prostor? O to víc zarazí jiný nepoměr: slovo dostalo 19 mužů a 3 ženy. Letošní kniha, vyjadřující se k naší současnosti, třicet let po demontáži totalitního režimu, tlumočí jen hlasy Čechů, konkrétně 16 Čechů. A jediné Češky.

Zdálo by se, že v roce 2019 ve společnosti, která se hlásí k rovnosti jako jedné ze základních hodnot, už něco podobného není možné. Pokud tedy nešlo o ideový záměr editorů – totiž úmyslně zprostředkovat čtenářstvu úzkou názorovou výseč od mužů podobného věku a myšlenkového okruhu.

Záměr to však nebyl. A z překvapených reakcí na výhrady, že hledisko poloviny populace je podreprezentováno, se zdá, že tento fakt pořadatelé sborníků vůbec nenahlédli. Na námitku, že je škoda, že nebyl v bilancování česko-slovenského století nabídnut odpovídající prostor ženám, mi jeden z editorů odpověděl, že si můžu takový sborník sestavit sama.

Na početné výhrady vůči poměru autorů a autorek v případě letošní knihy její editor opáčil, že mu až na jednu všechny oslovené ženy odmítly. Dodejme, že jich podle vlastních slov oslovil pět. Námitky, že publikace s poměrem 16:1 je příliš jednostranná, označil za liché a poukázal na to, že příští kniha jeho nakladatelství bude věnována exkluzivně ženám.

Čtěte také

Pavla Horáková: O nevyslovitelnosti

Zatímco kniha o třiceti letech české svobody patrně zastupuje lidi jako takové, protože muž středního věku je podle všeho stále považován za neutrální exemplář člověka, přestože z podstaty své omezené životní zkušenosti nemůže a ani nedovede mluvit za všechny.

A tak vznikly dvě knihy o nás téměř bez nás – klidně by mohly mít podtitul „Muži sobě“. Jistě, nelze si nárokovat paritu a diverzitu v díle, jehož editor je soukromá osoba a nakladatel soukromý subjekt. Pozoruhodné je však to, že oba zmíněné sborníky si vytkly za cíl ústy svých přispěvatelů říci cosi o naší zemi, o nás všech. Ale více než cokoli, co autoři textů svedou vyjádřit slovy, vypovídá o stavu společnosti to, co beze slov bezděčně sdělují jejich editoři. A sice to, že jsme zemí, kde je běžné v myšlení o společnosti vyřazovat celou její polovinu. Nedávat hlas různým reprezentantům komunity, rezignovat na pluralitu pohledů.

V naší společnosti žijí ženy a muži, mladí a staří, chudí a bohatí, zdraví a nemocní, lidé odlišné etnicity, sexuální orientace, různého vzdělání, odbornosti a hlavně – rozmanité životní zkušenosti. A o tu právě jde – nikoli o povinné kolonky ve statistice, jak se asi domnívají odpůrci kvót a diverzity. Jde o jedinečné pohledy na svět, které ostatním mohou rozšířit obzory a obohatit společenství.

Sbírky textů představující jen dílčí pohled na svět mají samozřejmě právo na existenci, ale nemohou si činit nároky na objektivitu a reprezentativnost, nemohou mít ambice vypovídat o celku – a jako takové by měly být i čteny.