Pavel Juráček: Deník. Monumentální dílo významného filmového režiséra

Deníky, které si Juráček (1935–1989) začal psát už ve třinácti, nejsou jen obrazem jeho osobnosti, ale také mimořádně autentickým svědectvím o době, v níž musel žít. Juráček rozhodně nebyl jediným českým autorem, který si v 60. a 70. letech vedl deník, snahu co nejpřesněji zaznamenat realitu i vlastní vnitřní pochybnosti měli v této těžké době například i Jan Zábrana, Jan Hanč, Ivan Diviš nebo Ludvík Vaculík. Přesto se Juráčkovy deníky zdají být nejintimnější a zároveň nejbolestnější.

Umělce v průběhu dekád postupně lámají jak politické okolnosti, tak jeho vlastní vnitřní boje. Převažují v něm nejistoty, pochybnosti o sobě, závislosti a stesky nad neschopností psát. Těžko bychom našli podobně krutý příběh umělce zlikvidovaného společenskými poměry i vlastními démony.

Autorka úpravy Marie Nováková pro Vltavu připravila výběr ze tří svazků filmařových obsáhlých deníků, a to z dílů II. (1956–1959), III. (1959–1974) a IV. (1974–1989).

„Četba mapuje 27 let života Pavla Juráčka a vývoje československé společnosti. Posluchač může sledovat vývoj a zdokonalování jeho spisovatelského stylu od naivního, romantického popisu se sklonem k poetizování, až k neúprosné, tvrdé, kousavé analýze. Zároveň je svědkem rozkladu společnosti a kultury, která upadá a upadá, až upadne úplně. A Juráček padá spolu s ní. Jeho Deníky tak zachycují roky plné velkých změn mezi padesátými a devadesátými lety – období naděje, tvůrčího vzepětí i následného vyhoření a šedi. Nechybí v nich ale geniální schopnost pozorovat a přesně popisovat věci kolem sebe, fabulační mistrovství, lehkost, humor, sebeironie a sarkasmus.“