Pán můj a Bůh můj (nevěřící Tomáš - Jan 20,26)

Nejdřív odešel na sever do Sýrie a potom se vydal na východ, kde leží dnes nejhorší státy: Afghánistán, Pákistán, Írán, Turkmenistán, Uzbekistán a Tádžikistán. Ani tam ale neskončil. Dostal se zřejmě až do Číny, a potom do Indie, kde zemřel mučednickou smrtí, když byl v roce 72 proboden kopím. Dodnes existuje v západní Indii komunita, která si říká "křesťané svatého Tomáše". V hlásání víry byl tento apoštol naprosto neúnavný, a to i přesto, že mu historie neprávem přisoudila titul "nevěřící".

Stalo se to tak. Po ukřižování Ježíše se zdálo, že příběh skončil a za chvíli po zkrachovalém prorokovi ani pes neštěkne. Říká se přece, že každý skandál trvá jen pár dní, než se začne mluvit o dalším skandálu. A navíc, jak pravil mnohem později mistr manipulace Niccolo Machiavelli, smrt má v sobě určitou definitivu, takže když se nechtěná osoba popraví, udělá to tečku za její érou. S Ježíšem to bylo taky tak. Ale jenom tři dny. Pak tělo záhadně zmizelo a byl z toho takový poprask, že předchozí skandál s ukřižováním vypadal jako pohádka pro děti.

Učedníci byli první na ráně, neboť začaly kolovat spekulace, že právě oni tělo ukradli. Není divu, že měli nahnáno, mohli dopadnout prachbídně. Jenomže ženy, které zmizení nahlásily, přišly s absurdním tvrzením, že se s Ježíšem setkaly "in persona". A protože spekulovat se dá o všem (a je to zadarmo), začaly se mezi pospolitým lidem šířit další zvěsti, že na kříži možná nezemřel Ježíš, ale nějaký jeho dvojník. Prostě, nebylo radno být v tu chvíli v kůži učedníků.

Za normálních okolností by vzali nohy na ramena a utekli co nejdál. Teď se ale nevědělo, kde je pes zakopán, nikdo ničemu pořádně nerozuměl. A tehdy přišel Ježíš mezi ně, a byl to pochopitelně omračující zážitek. Jenomže Tomáš chyběl. A když mu to ostatní nadšeně vykládali, prohlásil: "Naprostá pitomost, dokud neuvidím Ježíše na vlastní oči a dokud se tímhle prstem nedotknu jeho ran, věřit vám kamarádi nebudu - zníte velice divně".

Co se ale nestalo. Série Ježíšových návštěv pokračovala - a napříště u toho byl i Tomáš. A Mistr povídá: "Chtěl jsi se přesvědčit, dotkni se tedy mých ran". Tomáš byl svým způsobem šťastlivec, protože tohle privilegium nedostal každý. Dostal ho vlastně jenom on. A Tomáš vyslovil jednoduchou větu, která vstoupila do dějin: "Můj Pán a můj Bůh". Jeho hledání důkazu vyloučilo spekulace - viděl, že Ježíšovo tělo nebylo ukradeno a k záměně osob taky nedošlo, protože těch ran se mohl dotknout. Zbytek jeho života ukázal, jak velice byl věřící. Neboť víra má nekonečné množství podob a příběhy lidí jsou jako obří mozaika, kterou by bylo báječné jednou spatřit.