Paměť a protipaměť
Paměť není jen obrázek, který postupně bledne. Důležitá část paměti spíše připomíná starou zeď, která jednoho dne začíná padat, a tak ji podepřeme několika novými kameny.
Mnohé z našich osobních a historických vzpomínek jsou mnohokrát rekonstruovaná zeď, která možná dnes obsahuje víc nových než starých kamenů. Paměť se obnovuje tím, jak si lidé vyprávějí. Pamatujeme si proto i věci, které se nikdy nestaly. Věříme, že minulost bývala lepší než přítomnost, že zemřelí tyrani a zaniklé politické strany bývali vlastně docela lidští. Paměť není obraz minulosti, ale její interpretace. Každé dva, tři roky paměť slábne a při její rekonstrukci zavádíme nové a nové vrstvy interpretací.
Významný německý umělec Horst Hoheisel poslal do soutěže o stavbu pomníku německým Židům provokativní návrh: Zničené lidi nejvíc připomene zničený památník. Proč tedy nevyhodit do vzduchu Brandenburskou bránu v Berlíně, rozemlít ji v drtiči na malé kousky, z nich pak navršit hromadu a obložit ji leštěnou žulou? Němečtí Židé zmizeli a zanechali po sobě ve společnosti "díru". Proč totéž neudělat s tou ošklivou, symbolicky zatíženou Brandenburskou branou? Proč stavět nějaký objekt, když historické situaci víc odpovídá nějaký objekt odstranit? Německá vláda však tomuto typu uvažování nechtěla rozumět, a tak byl návrh zamítnut.
Co se Hoheiselovi nepodařilo v Berlíně, uskutečnil již před lety v Kasselu. Před kasselskou radnicí stávala vznosná novogotická kašna darovaná městu židovským podnikatelem Sigmundem Aschrottem. V roce 1939 ji nacisté vyhodili do vzduchu. Zbyla pouze nádržka, ze které udělali obří květináč. Když se dobrovolníci ptali lidí ve městě na zničenou fontánu, dozvěděli se, že ji koncem války vybombardovali Američané. Paměť kupodivu funguje často právě tímto způsobem.
Hoheisel nechtěl vytvořit kopii fontány, protože skutečné násilí se nedá opravit ani zakrýt. Rovněž nějaké smíření je v mnoha případech politická iluze a populární lež. Vytvořil proto podle historických fotografií betonovou, uvnitř dutou kopii původního monumentu. Na několik týdnů ji vystavil, ale pak ji otočil špičkou dolů a pohřbil do hluboké jámy.
Jak si připomenout nepřítomnost? Jedině tak, že vytvoříte jinou nepřítomnost. Špička rekonstruované fontány byla proděravěna. Voda vyplňující dutou formu se tak mohla mísit s podzemními vodami pod městem. Když se nad tím člověk v určité závrati zamyslel, vnímal, že díky spojení těchto vod se nový proti-pomník rozkládá skoro pod celým městem. Nejvíc ze všeho připomíná nějakou hlubokou vrstvu paměti.
Éra klasických pomníků, které vytvářejí nějaký národní či skupinový mýtus, nejspíš skončila. Jedním z charakteristických rysů současné evropské společnosti je to, že většina je apatická a menšina je polarizovaná. Vždy najdete lidi, kteří jsou silně zaujati pro nějakou myšlenku, a současně jiné lidi, kteří jdou stejně umanutě proti ní. Vztahovat se k minulosti a zejména k bolestivé minulosti je stále větší problém. Vždycky někoho naštvete. Pomníky smíření se tak stávají místy střetů. Co se s tím dá dělat? Méně je více. Je možné stavět nenápadné či neviditelné pomníky. Třeba vyrýt jména obětí do kamenných desek a obrátit je jmény dolů. Kdo nechce vidět takovýto pomník, nemusí.
Myslím, že v Čechách máme jen jeden protipomník. Postavila jej Barbora Veselá jako vzpomínku na Jana Palacha na Václavském náměstí přímo pod Muzeem, kde popálený padl k zemi. Vůbec se o něm nemluví, skoro nikdo si jej za ta léta nevšiml.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
