Palach očima Francouze. Anthony Sitruk představuje román Krátký život Jana Palacha
Jak Jana Palacha a jeho oběť vnímají ti, kteří nemají české kořeny? Jak vypadá a působí jeho lednový protest zvnějšku, zachycený pohledem cizince? Právě na to odpovídá kniha Krátký život Jana Palacha francouzského prozaika Anthony Sitruka. A právě s autorem vám Mozaika přináší rozhovor.
Kdy jste poprvé slyšel o Janu Palachovi? A jakým způsobem k vám zpráva o jeho činu promluvila?
O Janu Palachovi jsem slyšel poprvé v roce 1995. Viděl jsem tehdy padesátiminutový televizní dokument, který zachycoval jeho život, jeho čin i význam, který v tehdejším Československu měl. Příběh Jana Palacha na mě zapůsobil velmi silně. Byl jsem v té době bezstarostný, apolitický mladík, bylo mi – stejně jako Janu Palachovi v době, kdy se upálil - dvacet let. Zpráva o jeho oběti mě tehdy doslova vyburcovala. Cítil jsem v sobě pocit provinění, a začal se zajímat o to, co se v souvislosti s Pražským jarem v Československu dělo. Postupně jsem odkrýval složité a bolestné souvislosti, které Jana Palacha přivedly k jeho rozhodnutí.
Bez Palachova činu by razance odporu v roce 1989 nebyla tak silná, říká Eva Kantůrková
Dnes je to přesně padesát let, co se na pražském Václavském náměstí polil benzínem a zapálil student Jan Palach.
O Janu Palachovi jste se rozhodl napsat knihu. Co vás nejsilněji motivovalo? A co jste chtěl svou knihou ukázat, docílit, říct?
Bylo pro mě velmi těžké najít cestu, jak Palachův příběh literárně zpracovat, bylo enormně těžké najít vhodnou formu. Palachova příběhu jsem se letmo dotkl už v roce 2012 ve svém prvním románu, který nikdy nebyl vydán. Jeho hlavní postavou byl člověk, který se setkal s Janem Palachem. Nestačilo mi ale vyrovnat se s Palachovým odkazem tímto způsobem, chtěl a potřeboval jsem jít mnohem dál. Rozhodl jsem se proto napsat o Palachovi samostatný román, jakousi beletrizovanou biografii. Do centra příběhu jsem zasadil vypravěče, Francouze, který odjíždí do Prahy, aby se dozvěděl co nejvíc o životě a činu Jana Palacha. Tento vypravěč i jeho francouzský původ pro mě byly velmi důležité. Nechtěl jsem psát klasickou biografii v historickém smyslu slova, nechtěl jsem ale psát ani čistou románovou fikci. Proto jsem zvolil tento přístup, který má blíž k eseji nebo anketě.
Mluvíte o vypravěči, Francouzi, který je silně přitahován Palachovým životem i činem, vydává se do Prahy zjistit o nich co nejvíc. Je váš vypravěč autobiografickou postavou? Jste jím vy?
Ne tak úplně. Vždy zdůrazňuji, že se jedná o fiktivní postavu. Tento vypravěč má ale řadu autobiografických rysů – dělá stejné zaměstnání jako já, je stejně starý, má stejně staré dítě. Stejně jako já objevil Palacha díky filmovému dokumentu. V příběhu se ale setkává s lidmi a vyskytuje se na místech, s nimiž jsem já do kontaktu nikdy nepřišel. Bylo tedy nutné najít vhodný vztah mezi realitou a fikcí, mezi fakty a fiktivním příběhem. Nechtěl jsem psát historickou studii, ale knihu, která spojuje realitu s fikcí, fakta s fiktivním příběhem. Kdybych dělal biografii, musel bych se jako autor v určitém smyslu slova dostat do kůže, do role Jana Palacha, ale to jsem nechtěl. Proto jsem stvořil tuto postavu, která Palacha nikdy v životě neviděla, stejně tak jako my Francouzi. Je to tím pádem naše postava.
V knize – jak ostatně sám říkáte - mísíte fakta s fikcí. Do jaké míry jste se snažil o objektivitu, a do jaké míry jste si dovolil být subjektivní?
Nejvíc ze všeho jsem usiloval o to, abych byl koherentní. Říkal jsem si - přestože mám právo používat svou imaginaci, musím být přesný, co nejlépe pochopit a následně také podat co nejpřesnější obraz doby, prostředí, všech podstatných souvislostí. Při psaní jsem vycházel jen z francouzských pramenů a zdrojů. Samozřejmě – tyto zdroje byly a vždy budou zprostředkované. Někteří francouzští novináři sice byli v Praze, ale většina z nich byla ve Francii a získávala zprávy zpovzdálí, a tak je i předávala. Některé zprávy se tak opakují, jiné si zase odporují. Nevycházel jsem ale jen z dobových článků a článků nedávných či dokonce současných. Vrátil jsem se také ke svým zkušenostem s dobovou českou kulturou – znovu jsem se díval na filmy Miloše Formana, kterého považuji za jednoho z největších světových filmařů, četl jsem Milana Kunderu. Četl jsem ale také Solženicyna a díval se na dokumenty Chrise Markera. Všechno to jsem pak nějakým způsobem vtělil do své vize Jana Palacha, která tím pádem samozřejmě může a musí být trochu jiná. Je to vize francouzská, je to obraz, který máme my ve Francii, který si vytváříme na základě našeho vlastního vnímání, našich vlastních pramenů a zdrojů. Jestli je to objektivní nebo ne, to je otázka.
S jakými dalšími prameny jste při psaní knihy pracoval?
Ve Francii vyšla kniha „Pražské jaro“ několika francouzských historiků, ve které ale paradoxně není ani řádka o Palachovi. Pracoval jsem i s dalšími publikacemi, které zachycovali a popisovali Pražské jaro, sovětskou invazi, Alexandra Dubčeka a další významné československé politiky. O Palachovi samotném toho ale ve francouzštině skutečně k dispozici moc není. Pokud bych to měl sečíst, jedná se o patnáct stránek textu.
Označení hrdina mi trochu ničí důležitost Palachova odkazu, říká herec Viktor Zavadil
Mladý herec mluví o roli Jana Palacha, za kterou je nominovaný na Ceny české filmové kritiky, a to hned dvakrát.
Říkáte, že přímo o Janu Palachovi se ve francouzských pramenech – dobových ani současných – nedá mnoho informací dohledat. Z mého pohledu to vypovídá o rezonanci, kterou Palachův čin ve Francii měl, nebo spíš neměl. Je to zajímavé, protože Francie, podobně jako Československo, se v roce 1968 zmítala v řada podstatných společenských a politických změn. Zatímco v Praze se demonstrovalo proti nejtužší verzi komunismu, v Paříži vyšli do ulic příznivci radikální levice, kteří často i radikálním způsobem protestovali proti konzervativní vládě. Tak radikální čin jako ten Palachův se ale neobjevil. Je z vašeho pohledu mezi těmito dvěma situacemi souvislost? A znamenal Palach a jeho čin v oné době pro Francouze vůbec něco? Nebo se z vašeho pohledu jednalo o okrajovou záležitost?
To určitě ne. V době, kdy se Palach upálil a zemřel, proudily zprávy o tom k nám. Objevil se na několika titulních stranách. Faktem ale je, že francouzskou levici angažovanou v tehdejším dění události Pražského jara, i to, co po nich následovalo, příliš nezajímaly, byly jim lhostejné.
Palachova oběť ale ve Francii přesto neprošla bez povšimnutí, a to u krajně pravicových odpůrců komunismu. V roce 1977 se dokonce na protest proti plánované návštěvě Leonida Brežněva jeden z nich upálil přímo na Champs-Elysées. Jakou souvislost měl podle vás tento čin s činem Jana Palacha?
Jistá souvislost mezi nimi jistě je. Zmiňovaný Francouz byl pravicový anarchista, který je dnes ve Francii téměř zapomenut, je možné najít o něm jen velmi málo zpráv. Stejně jako Palach spáchal svůj protest na tom nejviditelnějším místě – Palach se upálil na Václavském náměstí, tento člověk přímo v srdci Paříže na Champs-Elysées. Rozdíl je v tom, že Palach nemá s extrémní pravicí nic společného – on navazoval na energii a ideály Pražského jara, které byly snahou o vylepšení, polidštění socialismu, tedy levicové ideologie.
Palachovu situaci v knize srovnáváte s Ryszardem Siwiecem, který se v září 1968 na protest proti invazi do Československa zapálil před vládní tribunou. Zmiňujete také Mohameda Bouaziziho, jenž se v roce 2010 upálil v Tunisku na protest proti špatným životním podmínkám. Jeho čin spustil protivládní demonstrace vedoucí k pádu režimu autoritářského prezidenta bin Alího. Jakou roli tito dva muži hrají ve vašem románu? A co jste z těchto paralel vyvodil?
Role obou mužů spočívá v tom, že mi lépe ukázali, jaký význam a hodnotu měl čin Jana Palacha. Proč měl jeho protest mnohem větší rezonanci než ten Siwiecův. Jeho čin nezafungoval, přestože ve chvíli, kdy se na stadionu upálil, kolem něj bylo deset tisíc lidí. Důvod byl ten, že Siwiec ve svém dopise požadoval něco, co nikdy nemělo šanci se naplnit: aby vojska Varšavské smlouvy opustila Československo. Brežněv ani žádný z vůdců zemí Varšavské smlouvy neměl nic takového v úmyslu. Palach měl reálnější cíle, ve svém dopise nepožadoval stáhnutí a odchod vojsk. Požadoval zrušení censury, konec šíření propagandistických zpráv, chtěl vyburcovat národ z letargie a pasivity. A to se také na určitou dobu stalo. Siwiec mi tedy pomohl Palacha lépe pochopit. Stejně tak Mohamed Bouazizi. Důvodem, proč se upálil, byla v jeho případě hluboká bezmoc. Říkal si: Chtějí po mě, abych ve své zemi žil jako nikdo. A to já nemohu. Proto si zvolil variantu zemřít. Jeho čin, přestože ve finále spustil tuniskou revoluci, má daleko blíž sebevraždě. On už nemohl a nedokázal v daných podmínkách žít. Jan Palach ale nebyl někým, kdo už nemohl žít. Byl to mladý, biofilní, citlivý a velmi zvídavý člověk. Vědomě a cíleně se obětoval pro svůj národ, pro jeho nezávislost, jeho svobodu.
Čtěte takéGorbačovova glasnosť ukázala, že sovětský systém je fikce, říká Ivo Feierabend
Jaký význam podle vás má a může mít Palachův čin dnes? Co nám říká a co si z něj můžeme a máme brát?
Palach nám i dnes říká, že nesmíme usnout. Že v našich společnostech, v našich zaměstnáních, často i v našich domácnostech, není možné všechno akceptovat. Děje-li se útlak a bezpráví, ať už jakéhokoli druhu, je třeba mu odporovat, je třeba revoltovat. Nemůžeme nad ním zavírat oči a říkat: „to nevadí, na tom nezáleží“. Jde bezpochyby o velkou odvahu, o ducha rozhořčení, o neschopnost spokojit se se stavem věcí. V tomto duchu musíme i my dnes pokračovat. Tento esprit si musíme uchovat.
