Otakar Ostrčil
Skladatel, šéf opery a dirigent. V této trojkombinaci působil Otakar Ostrčil patnáct let svého života. Jako skladatel byl na jedné straně považován za pokračovatele linie založené Bedřichem Smetanou, po technicko-kompoziční stránce se řadil ke skladatelům tzv. „nové věcnosti“. Jako šéf opery a dirigent byl přísný, maximálně zodpovědný, „nenáviděl lajdáctví, šmíraření a fixlování,“ napsal o něm jeden z hudebníků.
Otakar Ostrčil se narodil 25. února 1879 v Praze na Smíchově v rodině lékaře a vystudoval na Karlově univerzitě moderní filologii. O skladbu se pokoušel amatérsky a chodil na soukromé hodiny kompozice ke Zdeňku Fibichovi. Jeho oficiální zaměstnání bylo tehdy prozaické, vyučoval češtinu a němčinu na obchodní akademii. Dirigoval amatérské Orchestrální sdružení, v tehdejším operním souboru Městského divadla na Královských Vinohradech se vypracoval v operního dirigenta a ověřil si také organizační předpoklady, které předurčily jeho příští uplatnění. Roku 1919 se stal Ostrčil dramaturgem opery pražského Národního divadla, o rok později jejím šéfem a vedl ji až do své smrti. Ostrčilova éra v Národním divadle znamenala období průbojné dramaturgie a velkých pěveckých a hereckých osobností.
Skladatel
Povolání dirigenta a šéfa opery Ostrčila plně zaměstnávalo a spolu s přísnou sebekritičností limitovalo jeho skladatelskou tvorbu. První veřejná uvedení raných orchestrálních děl kritiku příliš nepřesvědčila, ale brzy zaujal jako operní skladatel. Operou z české mytologie Vlasty skon se zavděčil hledání pokračovatele Bedřicha Smetany. Hned následující operou Kunálovy oči však odbočil do mystického světa Orientu. Na domácí půdu se vrátil jednoaktovkou
Poupě, ale Legendou z Erinu opět zavítal do cizích krajů, tentokrát do Irska. Poté se na řadu let jako dramatický skladatel odmlčel. Na svého učitele Fibicha Ostrčil navázal tvorbou koncertního melodramu. Je autorem sborů a písní, s jedinou výjimkou na texty českých básníků. V symfonické tvorbě vytvořil jedinečné dílo, právem řazené k vrcholným výtvorům české hudby 20. století; orchestrální variace Křížová cesta op. 24 z roku 1928 představují čtrnáct Kristových zastavení při cestě na Golgotu.
Šéf opery
V čele opery Národního divadla se Ostrčil proslavil dramaturgickou odvahou. Uváděl novinky českých skladatelů své generace, vrátil na Národní divadlo díla pozapomenutých českých skladatelů 19. století, ale hrál také díla Richarda Wagnera a Richarda Strausse, která byla jinak doménou pražské německé scény. Roku 1926 zazněl v Praze v Ostrčilově nastudování poprvé Wozzeck Albana Berga. Česká inscenace uvedená pod titulem Vojcek vstoupila do historie, přestože se uskutečnila pouze jediná repríza. Představení vyvolalo nacionalistické a politické vášně, které se staly varovným signálem příštího nebezpečného vývoje. Rozpoutaná kampaň proti Ostrčilovi donutila divadlo inscenaci stáhnout.
V napjaté politické atmosféře vznikala Ostrčilova poslední opera Honzovo království. Premiéra se konala roku 1934 v Brně, neboť skromný Ostrčil na scéně, jejíž operní soubor vedl, svá díla do premiér neprosazoval. V Praze se opera poprvé hrála v dubnu 1935. Pohádková alegorie o zemi, kde vládne láska a pravda nad bohatstvím a mocí, vyvolala otázky, zda je vhodné hlásat pacifismus ve chvíli, kdy bylo třeba postavit se hrozícímu nacionálnímu socialismu se zbraní.
Ostrčil, dlouhodobě pracovně přetížený a vystavený nové novinářské štvanici, v srpnu 1935 podlehl vyčerpání, tři týdny před zahájením 13. festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, který se toho roku konal v Praze. Festival byl 1. září symbolicky zahájen Ostrčilovým dílem – operou Honzovo království.
