V procesu formování novodobé české kultury 19. století zaujímá Bedřich Smetana svou tvorbou i svým dalším působením v českém hudebním životě klíčové postavení. Ve 40. a 50. letech, kdy si začínal v Praze budovat svou uměleckou existenci, byly jeho možnosti ještě dosti omezené.
Lepší existenční podmínky i všestrannější umělecké uplatnění nalezl poté ve švédském Goteborgu (1856-61), do jehož hudebního života vnesl řadu významných podnětů a sám tu získal pro své budoucí působení důležité praktické zkušenosti. Do vlasti se vrátil na počátku 60. let, kdy uvolněné politické poměry v rakouské monarchii umožnily rozvoj moderní a sebevědomé české společnosti.
Kultura a umění, tedy i hudba a nové české kulturní a hudební instituce se staly důležitým projevem národně-emancipačních snah i prostředkem jejich reprezentace.
Smetana do tohoto prostředí vstoupil již jako názorově vyhraněný sebevědomý umělec s čerstvě nabytými zkušenostmi a s širokým rozhledem, připravený dát své schopnosti do služeb národní hudby. V dalších letech pozvolna a vytrvale kladl základy nejen moderní české hudbě ale i novodobému domácímu hudebnímu životu.
Žádný jiný český skladatel své působení a tvorbu vědomě a programově nepropojil se společenským a hudebním děním své doby tak těsně a všestranně jako on. Jeho výjimečnost spočívala především v jeho všestrannosti. Nebyl jen geniální skladatel, jehož tvorba daleko převýšila tehdejší domácí produkci.
Byl i vynikající pianista a komorní hráč i respektovaný hudební pedagog. Svými názory a organizačním působením významně ovlivnil činnost některých kulturních a hudebních institucí. Jako hudební kritik jasně formuloval požadavky na moderní koncertní a operní provoz a pojmenovával jeho stávající nešvary a nedostatky. V čele české opery (1866-74) usiloval o růst její dramaturgické a interpretační úrovně, i když musel dělat kompromisy odpovídající aktuální situaci.
S divadelním orchestrem obohatil pražský hudební život o cykly filharmonických koncertů, v nichž se významně uplatňoval jako dramaturg a dirigent. Na vrcholu svých tvůrčích sil v r. 1874 Smetana ohluchl. Musel se vzdát všech veřejných činností, ztratil pevnou existenci. Od r. 1876 žil na venkově a plně se soustředil na komponování.
Jeho hudební představivost a suverénní ovládání kompozičního řemesla mu umožňovaly udržet kontinuitu myšlenek a logiku hudební stavby a zvládat v rychlém pracovním tempu i velmi složité skladby.V hluchotě tak vznikla téměř třetina jeho celoživotní tvorby včetně řady stěžejních děl, jimiž završil všechny své tvůrčí oblasti.
Teprve po r. 1880 se jeho tvůrčí proces kvůli zdravotním potížím výrazně zkomplikoval a zpomalil, tvořit však přestal až nedlouho před smrtí. Smetanovo dílo rozsahem, volbou námětů a žánrů i jejich zastoupením v jednotlivých životních a tvůrčích etapách rovněž odráží těsné propojení jeho uměleckých záměrů s veřejným působením a potřebami doby.
Jeho hudební jazyk krystalizoval v 1. polovině 19. stol. především v klavírních skladbách (stylizované polky, lístky do památníku, charakteristické kusy), v nichž na počátku své skladatelské dráhy rozvíjel a ověřoval své tvůrčí záměry a tříbil kompoziční techniku. Kontakty s F. Lisztem, který byl pro něho významnou uměleckou autoritou, obrátily jeho pozornost k programní hudbě.
První symfonické básně napsal ve Švédsku a své osobité pojetí programu i hudební formy tohoto žánru završil až v hluchotě šestidílným monumentálním cyklem Má vlast, dílem ojedinělým ve světové hudební literatuře. Od 60. let se stala těžištěm jeho tvorby opera, považovaná tehdy obecně za hudebně i společensky nejreprezentativnější žánr nově se formující národní kultury.
Jeho programem se stalo vytvoření moderní české opery. Postupně se proto vyrovnával s různými typy tehdejší operní literatury, takže každá z jeho osmi oper představuje osobitý vklad do základů české národní opery. Prvotina Braniboři v Čechách je historickou operou vycházející typově z francouzské grand opéra, následovala komická Prodaná nevěsta - Smetanova nejhranější opera a Dalibor zastupující operu tragickou.
Zcela výjimečné postavení zaujímá svým určením jen pro mimořádné národní příležitosti slavnostní opera Libuše, kterou Smetana považoval za své nejdokonalejší hudebnědramatické dílo. Dvě vdovy představují typ salonní konverzační opery, lyrická Hubička nese označení prostonárodní, obdobným typem kombinujícím vážnější prvky s jemnou situační komikou je i Tajemství, i když obě byly původně zamýšleny jako opery komické, podobně jako komicko-romantická Čertova stěna.
V souladu s požadavky doby komponoval výhradně na náměty z české historie či pověstí a ze současného života a pouze na české texty. Výjimečné postavení zaujímá svým intimním charakterem jeho nevelká komorní tvorba inspirovaná většinou závažnými životními událostmi. V základech Smetanovy tvůrčí práce stojí hluboká, lety důkladného studia i praxe nabytá znalost klasické hudby i současných hudebních proudů.
Jejich podněty dokázal svou tvůrčí invencí učinit přirozenou součástí svého vlastního, originálního hudebního jazyka a propojit tak ve svých dílech klasické hudební myšlení s nejmodernějšími, pro něho inspirativními podněty především novoromantické hudby.
Vnitřní řád jeho děl vychází ze soustředěné motivické práce a promyšlené formální stavby, respektující klasické hudební formy, které však v duchu svého vlastního programu dokázal originálně rozvíjet a inovovat. V tom je jeho velký přínos nejen české ale i evropské hudbě.
Nezvyklost a náročnost některých jeho děl vyvolávala i rozpačité a negativní reakce, zásadní posun v recepci Smetanovy osobnosti a tvorby nastal až od 2. poloviny 70. let, kdy postupně zaujal všeobecně uznávané postavení tvůrce národní hudby. Svůj umělecký program spojoval Bedřich Smetana vždy s vysokými nároky na originalitu tvorby, kvalitu repertoáru i uměleckých výkonů, odmítal poplatnost a ústupky dobově omezeným požadavkům, které se neslučovaly s jeho uměleckými záměry.
Jako bytostný vlastenec, ale zároveň umělec širokého rozhledu se snažil propojit národní ideje a potřeby své doby s aktuálními podněty evropského hudebního dění a povznést tak domácí tvorbu i hudební život na úroveň srovnatelnou s okolním světem, a to bez obav ze ztráty vlastní i národní identity. V tom svým způsobem předběhl svou dobu a zůstává nadčasový a aktuální i dnes.
Autorka: Olga Mojžíšová
