Antonín Dvořák obohatil českou hudbu o četná díla základního významu. Patřil k vynikajícím symfonikům a tvůrcům komorní hudby, položil základy české kantátové a oratorní tvorbě, byl nedostižným lyrikem v písňové a sborové tvorbě, jeho vrcholné opery se staly součástí nejcennějšího pokladu české hudebně dramatické tvorby. Svým uměním patří k největším novoromantickým tvůrcům světové hudby.
Pocházel z rodu sedláků a malých živnostníků, sídlících kolem Nelahozevsi. Hudbu studoval na varhanické škole v Praze, řadu let působil jako violista v orchestru Prozatímního divadla, hrál na varhany v kostele sv. Vojtěcha. V letech 1875-1879 pobíral státní stipendium, které mu umožnilo věnovat se převážně hudební tvorbě.
Na skladatelův talent upozornil berlínského nakladatele Fritze Simrocka Johannes Brahms. Počínaje Moravskými dvojzpěvy a Slovanskými tanci op. 46, jež Simrock vydal v roce 1878, se z Dvořáka stal tvůrce světového věhlasu. Slovanská idea mu otevírala brány do světa.
Ve východním folklóru objevil autor nová zřídla inspirace, jichž využil v řadě děl – tancích, rapsodiích, operách Vanda a Dimitrij i v dílech komorních. Specifickým útvarem byly jeho dumky se střídající se zádumčivou a energickou hudbou. K nejslavnějším patří klavírní trio Dumky z r. 1890.
Zvláště cizina ve skladatelově „slovanské“ hudbě vyciťovala „exotickou“ lidovou zpěvnost. - Svými symfoniemi (9) se Dvořák postavil po bok nejlepších evropských skladatelů. Ke stálému repertoáru světových orchestrů patří zejména posledních pět symfonií (F dur, D dur, d moll, G dur, e moll).
Po úspěchu oratoria Stabat Mater v Londýně r. 1883 zkomponoval Dvořák pro anglické festivaly kantátu Svatební košile, oratorium Svatá Ludmila a Rekviem. Začátkem devadesátých let se stává čestným doktorem hudby v Cambridge, čestným doktorem filosofie na pražské univerzitě, je zakládajícím členem České akademie věd a umění a získává Řád železné koruny.
Do světa rychle pronikala i jeho komorní tvorba (tria, kvartety, kvintety, sextety). Z instrumentálních koncertů je vedle klavírního a houslového nejproslulejší violoncellový (h moll). Dvořák se dokázal vcítit i v hudbu původních obyvatel Ameriky.
Za pobytu v USA ve funkci ředitele na Americké národní konzervatoři hudby v New Yorku (1892-1895) naznačil, jak je třeba postupovat, aby i nová generace amerických skladatelů dokázala tvořit v duchu vlastních tradic. Zde český autor zkomponoval slavná díla jako Symfonii č. 9 e moll „ Z Nového světa“, Smyčcový kvartet F dur, Smyčcový kvintet Es dur, Biblické písně, Humoresky aj., v nichž vyciťujeme prvky hudby amerického kontinentu.
Melodie Larga z Novosvětské symfonie se dokonce stala hymnou státu Iowa. V posledních letech svého života dal Dvořák přednost působení na pražské konzervatoři. K jeho žákům patřili Josef Suk, Vítězslav Novák, Oskar Nedbal, Rudolf Karel, Julius Fučík a další.
V nových dílech se opět přimkl k české tradici. Svědčí o tom symfonické básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek, komponované na baladické náměty Karla Jaromíra Erbena. Z jeho deseti oper jsou plně životné Dimitrij (1882, 1894) na námět z ruských dějin, Jakobín (1888,1895), postihující prostředí venkovského městečka, pohádky Čert a Káča (1899) a velmi oblíbená Rusalka (1900). Poslední operu Armida (1903) zasvětil autor příběhu z dob křižáckých výprav.
Dvořákova hudba je nadána mimořádnou invencí, vzácnou a bohatou melodickou i harmonickou krásou, tektonickou dokonalostí, vycházející z tradičních forem. Umělecky byl skladateli blízký Brahms, s nímž ho vázalo osobní přátelství. Dvořák se po celý svůj život řídil mravními zákony bible, o existenci Boha nepochyboval. Byl všímavý i k civilizačnímu pokroku, bezmezně miloval přírodu.
Autor: Milan Kuna
