Klement Slavický

Klement Slavický patří k nepřehlédnutelným osobnostem početné skladatelské generace, která prožila takřka celé 20. století se všemi dramaty, která tato doba naší kultuře přinesla. Během svého života zažil starý svět kantorské hudby, dynamickou dobu meziválečné avantgardy, a posléze nabídky i hrozby dvou totalitních režimů, do jejichž služeb se nenechal zlákat, a díky téměř devadesáti letům života je nakonec oba přežil.

Narodil se jako jedno z deseti dětí početné, ale nezámožné hudební rodiny. Otec, Klement Slavický starší (1863-1941), byl jedním z prvních žáků Leoše Janáčka. Působil jako varhaník, sbormistr a houslař ve svém rodišti v Bystřici pod Hostýnem. Zodpovídal tedy především za hudební provoz baziliky na Hostýně, tehdy jednoho z nejdůležitějších poutních míst Moravy. Později dal přednost klidnějšímu místu v Tovačově a později v Přerově.

Jeho syn Klement, který od v sedmi let pomáhal u houslového pultu na tovačovském kůru, začal v Přerově studovat obchodní školu a ve volném čase hrát ve studentském kvartetu. Jeho učitel brzy rozpoznal, že má mnohem více talentu pro hudbu, a promluvil jak s rodiči, tak s majitelem tovačovského zámku, vzdělaným vídeňským podnikatelem Gutmannem, který mu poskytl stipendium k studiu na pražské konzervatoři. Kvartetní hráč se zapsal nejprve na violu, později přešel do skladatelské třídy K. B. Jiráka, jenž mu nakonec provedl absolventskou práci (Fantasie pro klavír a orchestr, 1931) s Českou Filharmonií. Studia pak dokončil v mistrovské třídě Josefa Suka, od něhož v roce 1933 dostal vysvědčení: "Opravdové nadání, zdravé hudební nápady, pracovní vytrvalost jsou krásným slibem do budoucna".

Z vojny (1935) se vrátil ve šťastné době, kdy K. B. Jirák rozšiřoval tým zaměstnanců Radiojournalu, a zde se znovu sešel se svými spolužáky Miloslavem Kabeláčem a Išou Krejčím. V rozhlase jej zastihla mobilizace (1938) a okupace, kdy se většina zaměstnanců rozhlasu zapojila do odbojové činnosti se všemi riziky. V této době útlaku a nejisté budoucnosti se K. Slavický ve své tvorbě obrátil k inspiračním zdrojům svých moravských kořenů (první z této série byl Zpěv rodné země, 1942).

Střet s druhou totalitou byl dramatičtější. Po nabídkách ke spolupráci přišly čistky a v roce 1951 byl K. Slavický propuštěn. K této situaci se postavil se zkušenostmi z války. Poté, co se mu nepodařilo získat zaměstnání v oboru a odmítl stipendium na budovatelskou kantátu, vydržel nějakou dobu s pomocí přátel, na několik let jej zachránil invalidní důchod. V této době vznikly Moravské taneční fantazie (1951), které provedl Karel Ančerl s velkým úspěchem při prvním poválečném zájezdu ČF do Londýna. Následoval písňový cyklus Ej srdenko moje (1954) a Rapsodické variace (1953), opět inspirované moravským folklórem, ale mimo šablony socialistického realismu. Ty již stranická kritika nenechala bez povšimnutí. Byly odsouzeny jako zpátečnické formalistické dílo, spolu se Třemi skladbami pro klavír (1947), jejichž vytištěný náklad byl zničen.

Důležitou životní etapou byl přelom 50. a 60. let. V této době bylo již jasné, že nové poměry vydrží déle než šest let okupace. Zároveň po roce 1956 došlo k částečnému uvolnění poměrů, v uměleckém světě skončila normativní kontrola nové tvorby. Z této doby pochází série skladeb s vybroušenou formou a závažným programním obsahem: varhanní Fresky (1957) a klavírní sonáta Zamyšlení nad životem (1958).

60. léta přinesla větší míru svobody, ale tak nové výzvy tehdy aktuální Nové hudby. Celá generace skladatelů, která vyrostla na barvitých harmoniích, rytmech a instrumentaci 1. poloviny 20. století, nyní hledala svůj styl zapojení do atonality a nových směrů. K. Slavický se tehdy zapojil do experimentů s technickými a zvukovými možnostmi nástrojů. Z této doby pochází celá řada virtuozních skladeb, psaná často ve spolupráci s interprety. Mimořádným přínosem této doby je bohatá a později oblíbená instruktivní tvorba pro klavír, která bere ohled na věk a technické možnosti začínajících klavíristů, ale dopřeje jim zážitek z "velké" hudby (Na bílých i černých 1957, Klavír a mládí 1958, 12 malých etud 1964).

Situace se opět změnila po roce 1968, kdy byla od skladatelů znovu vyžadována angažovanost a K. Slavický se zařadil mezi ty, kdo psali bez velkých nadějí na provedení. Z takto nastavených poměrů se mu podařilo uniknout IV. symfoniettou (1984), psanou k 50. výročí založení OSN. Ještě na začátku roku 1988 odmítl nabízený titul Národního umělce, krátce nato se však dočkal téměř již nečekané satisfakce. Po letech nedobrovolné izolace se navrátil do veřejného a spolkového života, byl zvolen starostou obnovené umělecké besedy a předsedou Sukovy společnosti. Na prahu své osmdesátky se stal prostředníkem kontinuity se svobodným světem, který přežil obě totality, aniž by slevil z uměleckých i lidských ideálů, ve kterých vyrostl.

Z tvorby K. Slavického jsou dnes asi nejznámější instruktivní skladby, na nichž vyrostlo již několik generací mladých klavíristů. Mnohé instrumentální kompozice se osvědčily v repertoáru sólistů i soutěží. Velké symfonické skladby, přístupné dnes i na reedicích starých nahrávek, si pak postupně získávají místo mezi klasickými díly české hudby 20. století.