Georg Friedrich Händel se narodil v rodině ranhojiče. Hudební talent se u něj projevil už v dětství; jeho otec si však nepřál, aby se hudbě věnoval. Teprve když se za něj přimluvil otcův zaměstnavatel, vévoda z Weissenfelsu, mohl u halleského varhaníka a skladatele Fiedricha Wilhelma Zachowa začít studovat hru na varhany, cembalo a housle, hudební teorii, kompozici a kontrapunkt.
Další rozvoj jeho talentu chtěl podpořit berlínský královský dvůr; Händel se ale roku 1702 rozhodl – snad aby vyhověl přání svého otce - studovat práva. Už v roce 1703 však byl členem orchestru městské opery v Hamburku, kde si velmi brzy získal respekt jako varhaník, cembalista, pedagog i skladatel. Z podnětu Gian Gastona Medicejského, u kterého měl možnost seznámit se s italskou hudbou, se roku 1706 vydal do Itálie. Představil se jak u medicejského dvora ve Florencii, tak v Římě, Neapoli a konečně i v Benátkách.
Všude získal úspěch – jako interpret i skladatel. Do severní Evropy se vrátil jako již proslulý operní autor, kterému se hrnuly nabídky z Německa i Anglie. Rozhodl se pro Hannover, kde se v červnu roku 1710 stal dvorním kapelníkem - za podmínky, že může ihned odjet do Londýna; zdržel se tam osm měsíců a roku 1711 premiéroval svého Rinalda – vůbec první pro Londýn napsanou italskou operu. V následujícím roce odjel do Anglie znova.
Ačkoliv hannoverskému kurfiřtovi slíbil, že se nezdrží déle, než bude nutné, usadil se tam natrvalo. Byl to velký krok do neznáma: italská opera nemohla vAnglii, jejíž publikum bylo vychované alžbětinským dramatem, dlouho zapustit kořeny. Händelova jevištní díla tu však byla alespoň zpočátku přijímána velmi příznivě. Počínaje rokem 1713 začal Händel psát duchovní a světská díla slavnostního charakteru pro královský dvůr, což mu zajistilo trvalé finanční zabezpečení – i poté, co roku 1714 na anglický trůn jako Jiří I. nastoupil jeho někdejší hannoverský zaměstnavatel.
Postupný pokles zájmu publika o italskou operu přiměl Händela hledat dalšího mecenáše. Našel ho ve vévodovi z Chandosu, v jehož sidle Cannons Park žil až do roku 1720; zkomponoval tu Acise a Galateu, své první anglické oratorium Esther a řadu duchovních skladeb. Vstřícnost, radostnost a optimismus jeho chrámové tvorby okouzlily anglického krále Jiřího II. natolik, že rozhodl, že proti všem zvyklostem nemá napsat hudbu k jeho korunovaci v roce 1727 regenschori královské kaple, nýbrž Händel.
Ten se tou dobou znova a opět ne zcela úspěšně pokoušel o operní podnikání, se kterým nakrátko skončil roku 1728, aby ho v dalším roce se střídavým úspěchem obnovil. Zlom nastal roku 1732, kdy přepracovaná verze jeho Esther vzbudila tak velký zájem publika, že se skladatel postupně začal věnovat především komponování oratorií – zejména poté, co ho roku 1737 postihl záchvat mrtvice; poslední operu napsal roku 1741.
Pauzy mezi jednotlivými díly oratorních produkcí vyplňoval od poloviny třicátých let instrumentálními koncerty (tento zvyk se udržel i po jeho smrti: v sedmdesátých letech 18. století vystupoval v Londýně v přestávkách několika Händelových oratorií nejslavnější český hornista Jan Václav Stich-Punto – někdy i víckrát během jediného dne). Roku 1738 se Händel stal spoluzakladatelem Fund for Decay’d Musicians and their Families, v jehož prospěch každoročně dával provozovat jedno své oratorium (existence tohoto penzijního fondu na podporu nemocných a zestárlých hudebníků, jejich vdov a sirotků inspirovala založení podobných organizací ve Vídni, Berlíně, Petrohradě i Praze). O dva roky později začal podporovat i nově založený londýnský nalezinec Foundling Hospital.
Své nejproslulejší oratorium Mesiáš napsal roku 1741 pro Dublin, kde ho také s obrovským ohlasem poprvé provedl; londýnské publikum si však Mesiáš získal až roku 1750. V posledních letech života začal Händel ztrácet zrak, roku 1753 oslepl úplně. Nevzdával se však snadno – své poslední oratorium, The Triumph of Time and Truth (Triumf času a pravdy) na přelomu let 1756 a 1757 diktoval. Zemřel 14. dubna 1759 ve svém londýnském domě. Pohřeb si přál tichý; rozloučit se s ním přišly tři tisíce jeho obdivovatelů.
Händelova tvorba nikdy nevymizela z povědomí hudebníků ani publika. Pravděpodobně k tomu přispěla jeho neobyčejná tvůrčí všestrannost - stejně úspěšně psal pro protestanty, katolíky i anglikány. Jeho díla inspirovala řadu skladatelů (mimo jiné Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho i Antonína Dvořáka). Jeho skladby – oratoria především – zůstaly od 18. století nepřetržitě součástí kmenového hudebního repertoáru, a to i v českých zemích, kde se objevily už roku 1718 a kde byl jeho Mesiáš poprvé proveden v roce 1804 – ve prospěch Jednoty umělců hudebních (pražské obdoby londýnského Fund for Decay’d Musicians and their Families).