Wolfgang Amadeus Mozart

Narodil se v rodině Leopolda Mozarta (1719 – 1787), arcibiskupského hudebníka, houslisty, skladatele a pedagoga, který také byl jeho jediným učitelem hudby; výjimečná osobnost evropské hudby 2. poloviny 18. století, jeho tvorba náleží do období vrcholného hudebního klasicismu, jehož znaky jsou naprostá formální a obsahová vyváženost s důrazem na racionální, logický základ hudebního díla; Mozart dokázal svým osobitým tvůrčím způsobem sloučit klasicistní hudební racionalismus s přirozenou citovostí a vyjádřením emocí (zejména v hudebně-dramatických dílech). V raném mládí procestoval (doprovázen svým otcem) na koncertních turné celou tehdejší hudební Evropu; k jeho největšímu uměleckému úspěchu patřil pobyt v Praze v roce 1787, kdy po mimořádně nadšeném přijetí jeho opery Figarova svatba vytvořil pro pražské publikum operu Don Giovanni, která svým originálním hudebně-dramatickým pojetím naprosto překonala tehdejší dobovou evropskou operní tvorbu.

Mimořádné hudební nadání projevoval Mozart od útlého dětství, jako pětiletý s pomocí svého otce Leopolda Mozarta zkomponoval první cembalové skladbičky a následně pak samostatně své první klavírní sonáty s doprovodem houslí ad.; od šesti let veřejně vystupoval jako zázračný klavírní virtuos a skladatel.

Mozartova hudba, prakticky už od prvních cembalových skladeb až po poslední vrcholná komorní, orchestrální a divadelní díla, zaujme obdivuhodnou vyvážeností všech hudebních složek:od perfektního porozumění pro zvukové a technické možnosti tehdejších hudebních nástrojů, jejich nesmírně citlivé a naprosto neomylné využití, až po naprosto dokonalou hudebně-formální stavbu jednotlivých skladeb. Stejně dokonale Mozart rozuměl lidskému hlasu s jeho technickými a výrazovými možnostmi při zpěvu. Lze říci, že u Mozarta, na rozdíl od některých jeho současníků, vynikají jeho instrumentální a vokální party vždy mimořádnou přirozeností a v zásadě se i při vysokých interpretačních nárocích, vždy velmi dobře hrají či zpívají. 

Při poslechu Mozartovy hudby, ať komorní či orchestrální nebo hudebně-dramatické vždy upoutá nesmírná melodická bohatost a zpěvnost. Její neméně důležitou a neoddělitelnou složkou je stejně průzračně působící harmonie, která se vyhýbá dobovým klišé, neváhá mnohdy i nečekaně překvapit, ale přesto si zachovává svoji logiku, přirozenost a krásu. K tomu se druží dokonale propracovaná rytmická stránka jeho hudby, kdy při soustředěném poslechu lze postřehnout, že např. věta ze symfonie, kvartetu či zpěvní číslo z opery je, při veškeré pestrosti, jakoby „taženo“, rozvíjeno z „jedné hmoty“, z jednoho nápadu, který je však dále různě obměňován, rozvíjen a uváděn v dalších hudebních souvislostech.

V Mozartově tvorbě lze vysledovat tři tvůrčí etapy, z nichž každá je završena vrcholnými díly, přičemž však dohromady tvoří jednolitý vývojový proud.

První etapa (1761-69; 5-13 let): rozvíjení geniálního nadání a prostřednictvím prvních koncertních cest po Evropě, poznávání hudby a hudebních stylů své doby; vlastní komponování podle poznaných vzorů (vznikají první cykly Sonát pro klavír a housle, opera La finta semplice, Symfonie č. 1 Es dur…).            

Druhá etapa, (1770-81; 14-25 let): zahrnuje tři italské koncertní cesty a poslední velké pařížské turné; umělecké působení v Salcburku, dospívání k osobitému tvůrčímu projevu, pro nějž je charakteristické naprosté zvládnutí jednoty hudebního obsahu a formy, stále výraznější smysl pro stavbu melodie a přirozené plynutí hudebních frází (tři Divertimenta pro smyčce, pět Houslových koncertů, Symfonie č. 25 g moll, č. 29 A dur, Klavírní sonáty, dvě Koncertantní symfonie, opery Ascanio in Alba, Il ré pastore,  Idomeneus…).  

Třetí etapa (1782-91; 26-35 let): přesídlení ze Salcburku do Vídně, tehdejší evropské hudební metropole, umělecké prosazení se jako klavírní virtuos a skladatele instrumentální a operní hudby. Po úspěšné zpěvohře Únos ze serailu (Vídeň, 1782) v následujících letech vytvořil pět oper, které představují vrcholná díla v jednotlivých žánrech: opera buffa, dramma giocoso, opera seria a singspiel (Figarova svatba a Cosi fan tutte, Don Giovanni, La clemenza di Tito, Kouzelná flétna); v této etapě dosáhl stejného vrcholu v instrumentální hudbě mj. v klavírních koncertech a v posledních čtyřech symfoniích (Symfonie č. 38 „Pražská“, č. 39 Es dur, č. 40 g moll a č. 41 „Jupiter“).

Za svůj velmi krátký život (zemřel měsíc před 36. narozeninami) vytvořil přes 600 skladeb a přibližně u dalších 300 je jeho autorství sporné.

Libor Dřevikovský