Antonín Rejcha
Antonín Rejcha patří k nejpozoruhodnějším postavém české i světové hudební historie přelomu 18. a 19. století. Zapsal se do ní nejen jako skvělý hudebník (vynikl zejména jako hráč na dechové nástroje), nýbrž i jako znamenitý hudební teoretik a pedagog.
Na svět přišel v rodině pražského městského hudebníka Šimona Rejchy, jenž zemřel brzy po jeho narození. Kolem roku 1780 odešel ke svému strýci Josefu Rejchovi, jenž byl violoncellistou dvorní kapely hraběte z Oettingen-Wallerstein v Harburgu; Prahu navštívil už jen jednou v životě, v roce 1806, kdy se také naposledy setkal se svou matkou.
Strýc ho adoptoval; učil ho hrát na housle, klávesové nástroje a flétnu. Roku 1785 se Josef Rejcha rozhodl vstoupit do služeb kurfiřtského dvora v Bonnu. Antonín Rejcha hrál ve zdejším orchestru na housle a flétnu; zdá se, že právě tady měl možnost poznat díla Johanna Sebastiana Bacha.
V Bonnu se seznámil s Ludwigem van Beethovenem, se kterým ho od té doby pojilo přátelství; v roce 1790 se zde poprvé setkal s Josephem Haydnem. Znovu se s ním uviděl roku 1795 v Hamburku, kam přesídlil v roce 1794 z Francouzi okupovaného Bonnu a kde pokračoval ve studiích hudby, matematiky a filosofie, která započal v Bonnu roku 1789.
Živil se výukou hry na klávesové nástroje, harmonie a skladby, a zároveň i komponoval – v Hamburku byla provedena jeho první opera, Godefroid de Montfort (1794). V roce 1799 ho touha uplatnit se jako operní skladatel zavedla do Paříže. Jeho orchestrální díla tu byla přijata dobře, opery se s úspěchem nesetkaly.
Roku 1801 se vrátil do Vídně, kde obnovil přátelské styky s Ludwigem van Beethovenem, studoval kompozici u Antonia Salieriho a Johanna Georga Albrechtsbergera, a své tvůrčí záměry konzultoval s Josephem Haydnem. Právě jemu věnoval jedno ze svých nejpozoruhodnějších děl, třicet šest klavírních fug (1803); dedikantem jeho L‘art de varier (Umění variace, 1803-1804) se stal výtečný klavírista i skladatel princ Louis Ferdinand Pruský.
Rejchův novátorský, studiem filosofie a matematiky ovlivněný přístup ke kompozici fugy a variačních forem našel svůj výraz nejen v jeho vlastní klavírní i komorní tvorbě – jeho ohlasy lze vystopovat i v díle Ludwiga van Beethovena. Roku 1808 se Rejcha vrátil do Paříže. Znovu se věnoval operní kompozici (Cagliostro, 1810; Natalie, 1816; Sapho, 1822), avšak opět bez většího ohlasu u divadel i publika.
Jeho slávu založily skladby pro dechové nástroje, které prozrazují vytříbený smysl pro využití barevných valérů, a vynikající, na vědeckých základech stojící teoretické práce: Practische Beispiele: ein Beitrag zur Geistecultur des Tonsetzers […] begleitet mit philosophisch-practischen Anmerkungen (Praktické příklady: příspěvek k duchovní kultuře skladatelově […] doplněný o filosoficko-praktické poznámky; Vídeň 1803), Traité de mélodie (Nauka o melodii, Paříž 1814), Cours de Composition musicale ou Traité d‘ harmonie pratique (Učebnice skladby, aneb nauka o praktickém využití harmonie, Paříž, c. 1816-1818, jedna z vůbec prvních moderních učebnic harmonie), Traité de haute composition musicale (Nauka o vysokém umění hudební skladby, Paříž 1824) a Art du compositeur dramatique, ou Cours complet de composition vocale (Umění dramatické kompozice, aneb kompletní nauka o vokální skladbě, Paříž 1833).
V roce 1818 byl jmenován profesorem kontrapunktu na pařížské konzervatoři, na níž v té době už učilo osm jeho soukromých žáků; roku 1831 byly jeho zásluhy o francouzskou hudební kulturu oceněny řádem Čestné legie. Při výuce spojoval teorii s praxí; jeho studenti vysoce oceňovali jeho preciznost, přísnost, logické myšlení, pedagogické schopnosti i důraz na tvůrčí volnost; tato jeho zásada na konzervatoři posléze vedla k odporu konzervativně založených vyučujících proti němu.
K Rejchovým žákům patřili mimo jiné Hector Berlioz, César Franck, Charles Gounod a Franz Liszt; jeho teoretické práce (v originále a německých překladech, které ve Vídni vydával Carl Czerny) ovlivnily kupříkladu Giacomo Meyerbeera, Roberta Schumanna, Bedřicha Smetanu a Ambroise Thomase.
Autor: Michaela Freemanová
