Leoš Janáček

Hudební skladatel, pedagog, teoretik, folklorista, spisovatel, sbormistr, dirigent a organizátor hudebního života Leoš Janáček patří k nejvýznamnějším tvůrčím osobnostem 20. století.

Ač se narodil již v roce 1854 a generačně se tak řadí k Antonínu Dvořákovi či Zdeňku Fibichovi, jeho dílo patří k tomu nejprogresivnějšímu a nejosobitějšímu, co hudba 20. století přinesla. Ač není tvůrcem obecnějšího stylu a ve svém uměleckém snažení zůstal solitérem, stojí po boku osobností, které udávaly směr modernímu hudebnímu vývoji jako je Arnold Schönberg či Igor Stravinskij.

Leoš Janáček se narodil na Hukvaldech 3. července 1854 jako deváté dítě učitele Jiřího Janáčka. Především kvůli finančnímu nedostatku Janáčkovy rodiny byl malý Leoš v jedenácti letech vyslán jako zpěváček do fundace augustiniánského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně, kde se ho ujal otcův přítel Pavel Křížkovský.

Po absolvování reálky vystudoval c.k. slovanský ústav ku vzdělávání učitelů a v letech 1874-75 si doplnil hudební vzdělání na pražské Skuherského varhanické škole, kde na svatovojtěšském kůru patrně poprvé poznal svého pozdějšího přítele Antonína Dvořáka. Další hudební vzdělání získal na studijních pobytech na lipské a vídeňské konzervatoři v letech 1879-80.

Mladému Janáčkovi se brzy podařilo společensky etablovat. Z nemajetného zpěváčka se během několika let stala významná a výrazná osobnost brněnského hudebního a společenského života.

foto: mlp.cz

Získal post ředitele kůru v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, stal se stálým pedagogem na učitelském ústavu, byl činný jako sbormistr; od roku 1873 v Řemeslnické besedě Svatopluk a od roku 1876 ve Filharmonickém spolku Beseda brněnská, nejvýznamnějším českém hudebním tělese na Moravě.

Jako sbormistr a dirigent Janáček zavedl v českém Brně tradici velkých vokálně orchestrálních koncertů, které byly do té doby doménou pouze německé majoritní společnosti. Uvedl například Mozartovo Requiem, Beethovenovu Missu solemnis či Dvořákovo Stabat Mater. Byl činný i jako klavírní virtuóz a organizátor komorních a symfonických koncertů.

Kromě toho se Janáček začínal prosazovat i jako skladatel, především ve sborovém oboru. V roce 1881 založil varhanickou školu, která se pod jeho vedením brzy vyprofilovala jako přední hudební učiliště na Moravě.

Janáčkovy skladby z tohoto období jsou však velmi tradiční a ničím výjimečné. Bylo to dáno skladatelovým konzervatismem, který vyplýval především ze zájmu o formální estetiku a příklonu k ceciliánské reformě církevní hudby. Situace se začala měnit až v druhé půli osmdesátých let (opera Šárka).

Rozhodující význam pro utváření skladatelova nového hudebního jazyka mělo studium lidové písně a následně zájem o lidskou psychiku a záznam jejích projevů v tzv. nápěvcích mluvy. První notový zápis lidské řeči je z roku 1897 a Janáčkův zájem o nápěvky, tato „okna do lidské duše“, trval až do skladatelovy smrti.

Tento objev mu pomohl zdůraznit v operách psychologické stavy jednajících postav a zdůraznit tak jejich pravdivost. Ačkoliv při kompozici neužíval reálných nápěvků, krátkost a úsečnost hudebních myšlenek a jejich montáž a vrstvení měly nepochybně vliv na vznik zcela svérázného hudebního jazyka. Tento přístup byl pochopitelně konfrontován i s tehdejšími tendencemi hudebního vývoje jako verismus, impresionismus či expresionismus, ale vždy ve zcela svébytné podobě.

Janáčkův hudební jazyk se začal proměňovat při práci na v pořadí třetí opeře Její pastorkyňa, která měla premiéru v brněnském Národním divadle v roce 1904. Hledání dalších možností tohoto hudebního jazyka sledujeme v následujících operách Osud a Výlet pana Broučka do Měsíce, ale i v expresivních sborech na Bezručovy verše či komorní tvorbě.

Přestože již bylo jasné, že Janáček ve svém díle vytváří výjimečnou uměleckou hodnotu, na její uznání si musel počkat ještě mnoho let. Teprve uvedením Její pastorkyně v pražském Národním divadle v roce 1916 se Janáčkova hudba dostala na výsluní.

Především díky obětavosti německého literáta, kritika a Janáčkova přítele Maxe Broda se skladatelova díla ujalo v té době jedno z nejvýznamnějších nakladatelství Universal Edition ve Vídni, které postupně rozšířilo do světa většinu skladatelových novinek.

Do té doby spíše bezútěšný Janáčkův život (smrt obou dětí, rodinné problémy, neuznání) dostal nový smysl. Snad proto skladatel napsal většinu svých děl v posledním desetiletí svého života.

Připomeňme alespoň opery Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu, symfonické skladby Balada blanická či Sinfonietta, Glagolská mše a celou řadu komorních děl, především oba smyčcové kvartety či klavírní Concertino a Capriccio.

Janáček se během dvacátých let dostal na přední světová jeviště (i když zatím především s operou Její pastorkyňa) a účastnil se festivalů nové hudby, kdy byl vnímán jako jeden z nejprogresivnějších tvůrců a stál tak po boku skladatelů o dvě generace mladších. Jeho rozlet ukončil zápal plic, na jehož následky náhle zemřel 12. srpna 1928. Dnes patří Leoš Janáček k nejhranějším a nejuznávanějším hudebním tvůrcům dvacátého století.

Autor: Jiří Zahrádka