Bohuslav Martinů
Po Smetanovi, Dvořákovi a Janáčkovi čtvrtý z klasiků české hudby, patří k nejvýznamnějším skladatelům 20. století. Zásadním a trvalým přínosem je zejména jeho symfonická a operní tvorba. Na objednávku předních evropských a amerických interpretů své doby vytvořil více než 400 děl ve všech žánrech instrumentální a vokální hudby.
Coby téměř samouk, který se po celý život vzdělával studiem partitur, vytvořil si Martinů od poloviny 20. let svébytný hudební jazyk, rozpoznatelný již po několika málo taktech. K jeho základním ingrediencím patří vedle neomylného smyslu pro formu natolik protichůdné elementy jako dvořákovská zpěvnost, záliba v americkém jazzu 20. let, inspirace anglickým renesančním madrigalem, přísná stavba pozdně barokního concerta grossa, zvukovost francouzského impresionismu, náklonnost k melodickým postupům české a moravské lidové písně a ke konci života i příklon ke zvukovosti tzv. Nové hudby.
Jeho nedobrovolně dobrodružný život ho zavedl z věže kostel sv. Jakuba v Poličce, kde se narodil 8. prosince 1890, přes Prahu, Paříž, New York až do Švýcarska, kde v roce 1959 coby americký občan zemřel na rakovinu žaludku.
Opravdové zralosti dosáhl v Paříži, kam přesídlil v na konci roku 1923. Od smyčcového kvartetu č.2 z roku 1925 se odvíjí řada téměř tří stovek skladeb, z nichž mnohé zdomácněly v repertoáru předních sólistů, souborů a orchestrů. Z více než stovky komorních děl jsou to vedle řady 7 smyčcových kvartetů a pěti klavírních trií sonáty pro housle, violu, violoncello, flétnu a klavír, dua, tria, kvartety, kvintety, sextety, septety, oktety a nonety pro různá obsazení.
Pro komorní orchestr složil mj. Partitu, Sinfoniettu La Jollu a hlavně trojici vrcholných děl z pozdních 30. let Concerto grosso, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány a Toccatu e due canzoni. Je autorem celé řady sólových koncertů, zejména pěti klavírních (mj. pro Rudolfa Firkušného), čtyř houslových (mj. pro Samuela Dushkina a Mishu Elmana) a violoncellových (např. pro Gaspara Cassadó a Pierra Fourniera), kromě nich napsal po jednom koncertu pro violu, hoboj a cembalo.
V době sílící mezinárodní krize 30. let se svou hudbou snažil upozorňovat na svou vlast. Aktivně se podílí na činnosti československé exilové vlády v Paříži. Vědom si svého mezinárodního významu poznamenává, že jeho skladby „ jsou pro tento okamžik daleko důležitější pro nás než co jiné, zvláště když se mi podařilo si zde [v Paříži] vydobýti pozici, kde mohu skutečně se značnými výsledky pracovati pro propagaci našeho umění.“ Přepadení Francie nacistickým Německem ho nakonec donutilo k emigraci do USA.
Série šesti symfonií, které složil v USA pro přední americké orchestry (Boston, Filadelfie a Cleveland ) jej zařadila nejen k nejvýznamnějším , ale hlavně také k nejvíce provozovaným skladatelům své doby. Vedle symfonií neúnavně komponoval opery, v nichž spatřoval vrchol svého směřování. Ve 20. století nenalezneme mnoho skladatelů, kteří by se komponování oper (a baletů) věnovali tak intenzívně a tak systematicky.
Martinů jich napsal celkem čtrnáct, a kdyby se k tomu započetla díla plánovaná nebo dokonce již rozpracovaná, bylo by jich ještě víc. Již na konci 20. let si vytýčil odvážný cíl, který vyplňoval krok za krokem až do své smrti: zbavit operu “psychologizujícího škváru” a dát jí řád vycházející z hudební logiky.
Ústřední myšlenkou bylo doplnění vývoje českého hudebního divadla o ty složky, které podle jeho názoru české národní obrození opominulo. Právě proto se v katalogu oper Bohuslava Martinů nachází opera buffa (Voják a tanečnice, Dvakrát Alexandr, Mirandolina), jednoaktová surrealistická hříčka Slzy nože, opera-film Tři přání aneb Vrtkavosti života, novodobá varianta středověkých miráklů v cyklu Hry o Marii, rozhlasové opery Hlas lesa a Veselohra na mostě, opera-balet Divadlo za branou, vycházející z tradice divadla comedia dell’arte, lyrická surrealistická opera-sen Julietta (Snář), televizní opery Ženitba a pastorální Čím lidé žijí, surrealistické drama s hudebním zakotvením v raně barokních italských operách Ariadna, a lyrické drama Řecké pašije.
V závěru života zůstal Martinů značně osamocen, neboť se ocitnul mimo oba hlavní politické tábory té doby – komunistický (ke kterému se hlásilo tehdejší Československo) a extrémně pravicový, který tehdy v Americe reprezentoval senátor Mc Carthy a „Sněmovní výbor pro neamerickou činnost“. Ba co více, v každém z nich byl považován za představitele strany opačné.
Stal se z něj nepohodlný “přežitek” doby předválečné, a to nejen v ohledu politickém, nýbrž i uměleckém, neboť padesátá léta byla ve znamení razantního nástupu protagonistů dogmatické generace Darmstadtských letních kurzů. Dokladem velké mravní síly Bohuslava Martinů je skutečnost, že vždy zůstal věrný svému přesvědčení, které vyjádřil ve složitém období po podpisu Mnichovské dohody: “I dřívější skladatelé prožívali mnohé těžké doby, přesto po sobě zanechali krásný obraz světa i života.”
Od pádu „železné opony“, od osamostatnění Nadace Bohuslava Martinů, založení Institutu Bohuslava Martinů a zejména od jím iniciovaného a koordinovaného projektu Martinů Revisited, který celosvětově připomněl 50. výročí skladatelova úmrtí, se zásadní díla Bohuslava Martinů stále intenzivněji vracejí na mezinárodní koncertní pódia a operní scény.
Autor: Aleš Březina
