Gustav Mahler
Hudební skladatel Gustav Mahler byl ve své době považován především za geniálního operního dirigenta, proslulého zejména výraznou šéfovskou érou ve Vídeňské dvorní opeře a v Metropolitní opeře v New Yorku. Jeho legendární výrok „Můj čas teprve přijde“ (Meine Zeit wird kommen) se začal potvrzovat v průběhu šedesátých let a zejména v sedmdesátých letech dvacátého století.
Mahlerovu symfonickou a písňovou tvorbu nejprve prosadil dirigent Leonard Bernstein (první kompletní stereofonní nahrávka symfonií a hostování v Evropě) a definitivně pak získala širokou popularitu díky filmu Smrt v Benátkách (1970) Luchina Viscontiho, který užívá hudbu Adagietta z Mahlerovy Páté symfonie.
Gustav Mahler, současník a zároveň do značné míry i soupeř Richarda Strausse, uzavírá a syntetizuje velkou epochu středoevropského pozdního romantismu a zároveň otevírá moderní etapu, v níž se k jeho pozoruhodné tvorbě odvolávají tak protikladné osobnosti jako byli Arnold Schoenberg (a celá Druhá vídeňská škola) nebo Dmitrij Šostakovič a mnozí další autoři dvacátého století včetně Krzysztofa Pendereckého.
V Mahlerově tvorbě je i celá řada vlivů a inspirací z českého prostředí, ke kterému měl skladatel od dětství a mládí celou řadu vazeb a kontaktů. Na některých místech, kde působil, uváděl i česká díla – zejména tvorbu Bedřicha Smetany (Dalibor, Prodaná nevěsta), kterého si vážil a jehož tvorbu znal. V Praze měla 19. září 1908 světovou premiéru Mahlerova Symfonie č. 7, stočlenný orchestr složený z hráčů Nového německého divadla a České filharmonie dirigoval sám autor.
V Praze a v českém prostředí bylo přijímáno již od počátku dílo Gustava Mahlera velmi příznivě, svoji roli tu hrál fakt, že byl považován dobovou kritikou za „krajana“, vytvořila se zde mahlerovská interpretační tradice přerušená v zásadě jen nacistickou okupací. Zdeněk Nejedlý je autorem jedné z prvních monografií, která vyšla hned rok po smrti skladatele, k významným propagátorům díla Gustava Mahlera patřil dirigent Václav Neumann.
Gustav Mahler se narodil v malé obci Kaliště u Humpolce v židovské rodině na česko-moravském pomezí a vyrůstal v národnostně, nábožensky a jazykově smíšeném prostředí Jihlavy, kde jsou také na židovském hřbitově pochováni oba jeho rodiče. Důkladné hudební vzdělání získal na Konzervatoři ve Vídni, kam přišel v roce 1875.
Z této doby se zachovaly jen dvě školní práce: první věta z Klavírního kvartetu a moll a fragment Scherza g moll. Po studiích začal Gustav Mahler působit jako kapelník a dirigent na oblastních a postupně i na větších scénách v tehdejším Rakousku-Uhersku a Německu: Bad Hall (1880), Lublaň (1881 – 1882), Olomouc (1883), Kassel (1883 – 1885), Praha (1885 – 1886), Lipsko (1886 – 1888), Budapešť (1888 – 1891), Hamburg 1891 – 1897).
Jeho životní a dirigentská kariéra vyvrcholila desetiletým šéfovským působením ve Vídeňské dvorní opeře v letech 1897 – 1907, odkud musel kvůli sílicímu antisemitismu, přestože před nástupem do šéfovské funkce konvertoval ke katolické víře, i pro svoji náročnost odejít, a potom v Metropolitní opeře v New Yorku (1907 – 1911).
Konec života byl pro Gustava Mahlera velmi tragický. K jeho srdeční chorobě, úmrtí dcery Marie (12. VII. 1907) se přidaly pocity osamocení a závažná manželská krize. Vztah s o devatenáct let mladší vídeňskou kráskou Almou Schindlerovou se začal postupně rozpadat, 26. srpna 2010 dokonce Mahler z těchto důvodů navštěvuje Sigmunda Freuda. Své skladby komponoval Mahler většinou během prázdninových měsíců v Alpách na třech místech – v Steinbachu u Attersee, v Maierniggu u Wörthersee a v Toblachu (dnes na území Itálie: Dobiacco).
Skladatelova tvorba zahrnuje především devět rozsáhlých symfonií a nedokončenou Symfonii č. 10, ranou kantátu Das klagende Lied a vokálně instrumentální epilog na slova staré čínské poezie, v němž se skladatel dojímavě loučí se životem - Píseň o zemi. Je zajímavé, že tuto skladbu Gustav Mahler dokončil na území naší republiky - 17. září 1909 v Hodoníně.
V symfonických dílech často využívá vícevěté formy a pracuje i s texty a vokální složkou. S výjimkou Symfonie č. 4 (je čtyřvětá „nejklasičtější“, i když má závěrečnou větu se sopránovým sólem) je pro jeho symfonie příznačný i rozsáhlý instrumentální aparát a rovněž polyfonní myšlení – osamostatňování jednotlivých hlasů nebo i vrstev, metoda jakéhosi filmového střihu typická až pro moderní postupy dvacátého století.
Příznačné je i užití a originální syntéza vojenských signálních intonací nebo „pouličních“ popěvků, které Mahler slýchával v dětství, s prvky německo-rakouské, „vídeňské“ hudební tradice (v nejširším slova smyslu sem patřili: Bach, Mozart, Beethoven, Brahms, Bruckner, Wagner). A především - spojování „vysokého“ a „nízkého“ umění, za což byl ve své době skladatel často napadán.
K nejčastěji prováděným symfoniím Gustava Mahlera patří Symfonie č. 1 D dur z roku 1888, která je čtyřvětá a v třetí větě zaznívá pohřební pochod s kánonem na motiv písně "Frère Jacques". Velké filozofické a myšlenkové poselství v sobě nese každá z Mahlerových symfonií, nejzřetelněji je asi vysloveno v Symfonii č. 2 „Vzkříšení“.
Její závěrečná věta s textem Friedricha Klopstocka (úvodních pět veršů) a především Gustava Mahlera je zvláštní syntézou autorových názorů na smysl našeho života a veškerého bytí, jakousi syntézou judaisticko-křesťanského a především humanistického pohledu na člověka: Vše, co vzniká, musí zaniknout, ale vše, co zaniká, musí znovu povstat, není nic, co by na tomto světě nemělo svůj smysl, přestaňme se bát a připravme se na něco, co nás přesahuje, co trvá věčně…
Ve čtvrté větě Symfonie č . 2 „Auferstehung“ Urlicht užívá Mahler text ze sbírky Chlapcův kouzelný roh, kterou publikovali Clemens Brentano a Achim von Arnim v letech 1805 až 1808. I v dalších dvou symfoniích bude Mahler ještě pracovat s těmito texty – v Symfonii č. 3 navíc ještě s textem Friedricha Nietzscheho, v Symfonii č. 4 je to text „Das himmlische Leben“. Symfonie č. 5, 6, 7 a 9 budou již čistě instrumentální díla.
Určitou výjimku bude tvořit Symfonie č. 8 Es dur, která dostane označení Symfonie tisíců (Sinfonie der Tausend) - přídomek nepochází však od Mahlera! Je to dvouvětá skladba a autorem textu první části Veni creator spiritus je Hrabanus Maurus, autorem druhé části Johann Wolfgang Goethe (Faust – závěrečná scéna). Premiéra této symfonie 12. září 1910 v Mnichově, které předcházela rozsáhlá reklamní kampaň, představovala pro Mahlera jeden z největších životních triumfů, ohlas díla byl mimořádný.
Nejdůležitější, respektive přímo konstitutivní roli hraje v Mahlerově tvorbě žánr písně – jak je zřejmé, často tvoří jakýsi buněčný základ, který prolíná do symfonické tkáně. V některých případech byl autorem textů Gustav Mahler sám, tak jako v případě cyklu Písně potulného tovaryše z roku 1896. Velmi často jsou písně inspirovány texty ze sbírky Chlapcův kouzelný roh a poezií Friedricha Rückerta (Písně o mrtvých dětech a další).
Mahlerova hudba a její poselství jsou na počátku dvacátého prvního století posluchačsky stále více atraktivní, svým obsahem, intelektuálním a emocionálním nábojem tvoří jakousi až nečekaně aktuální bránu k postmoderní epoše.
Autor: Jiří Štilec
