Jan Václav Antonín Stamic
Skladatel, houslista a pedagog. Průkopník klasického stylu evropské instrumentální hudby.
Rod pocházel ze slovinského Mariboru, odkud Martin Stamic, profesí jirchář, přesídlil kolem 1660 do Pardubic. Jeho syn Antonín Ignác Stamic (1686–1765) studoval u piaristů ve Slaném, kde se hudba pěstovala s velkou intenzitou, a nejpozději 1710 se stal varhaníkem v Německém Brodě. Z jeho česky psaného testamentu vyplývá, že se kolem roku1724 vzdal varhanické profese a věnoval se výnosnějšímu kupectví a malířství.
V jeho manželství s Rozinou Böhmovou z Loisbachu narozený Jan Václav Stamic se stal po studiích na jezuitském gymnasiu v Jihlavě (1728–34) ve školním roce 1734–35 posluchačem filosofické fakulty pražské university. Pak se zřejmě rozhodl pro hudebnickou dráhu a patrně 1741 – za vpádu bavorských vojsk do Čech a jejich obsazení Prahy – odešel do Německa, kde se stal členem zámecké kapely v Mannheimu.
Jak dokládá dochovaný plakát k jeho koncertu ve Frankfurtu nad Mohanem z 29. června 1742, byl schopen „dát se slyšet střídavě na houslích, viole d’amore, violoncellu a na kontra-violonu“.
Zámecká kapela falcbavorského kurfiřta v Mannheimu dosáhla záhy po nástupu Karla Theodora (1743) evropské pověsti. Mladý kurfiřt, vyznávající osvícenskou a profrancouzskou orientaci, byl přímo hudebním fanatikem, který do orchestru a opery investoval až nad finanční možnosti svých panství. Stamicovi určil nejvyšší plat mezi instrumentalisty (900 zlatých plus naturálie).
Takto zajištěný Jan Václav Stamic se 1744 oženil s Marií Antonií Lüne(n)bornovou a jejich synové Karl (1745 Mannheim – 1801 Jena) a Anton (1750 Německý Brod – po 1796 Paříž) se později rovněž stali houslisty a skladateli. Roku 1749 se Stamic vypravil s chotí do svého rodiště, aby se zde zúčastnil instalace svého mladšího bratra Antonína Tadeáše místním děkanem.
V následujícím roce se vrátil do Mannheimu, jeho choť však v Brodě ještě setrvala, aby tu 27. 11. 1750 porodila dalšího syna. Stamic v témž roce žádal, aby nemusel vést i hudbu v opeře a v chrámu, a kurfiřt mu vyhověl jmenováním ředitelem dvorní instrumentální kapely. 1754 se Stamic vypravil do Paříže, kde už byly některé jeho skladby známy a kde se dokonce stal modelem pro významný pamflet F. M. Grimma Le petit prophète de Boemisch Broda (Malý prorok z Českého Brodu), jímž byla 1753 v proslulé pamfletové „válce buffonistů a antibuffonistů“ zesměšňována francouzská opera.
Jeho první vystoupení v Concert Spirituel se konalo 8. 9. 1754, častěji hrál s orchestrem bohatého výběrčího daní A. J. J. Le Riche de la Pouplinièra, vystupoval i v tzv. Concert Italien. V srpnu 1755 získal královské privilegium k vydání souboru 6 orchestrálních trií, které svým stylem stvrzovaly nástup nové hudební epochy. Do Mannheimu se Jan Václav Stamic vrátil na podzim 1755. Zemřel v necelých čtyřiceti letech.
Za Stamicova vedení se z mannheimské dvorní kapely stalo nejvýznamnější evropské středisko nových výbojů v oblasti symfonické tvorby. Ve vrcholných dílech své převážně instrumentální tvorby (přes 50 sinfonií, orchestrální tria, několik méně osobitých koncertů a ještě méně chrámových skladeb) Stamic především dokázal stmelit nové slohové prvky, které se už rozptýleně objevovaly v dílech italských, vídeňských, německých a českých skladatelů.
Ruku v ruce s tím šel i jím vytvářený nový způsob orchestrální hry, požadující přesnou souhru a detailní propracování bohaté dynamické škály včetně působivých crescend a decrescend. Stamic opustil i starý způsob generálbasové hry, protože basový part jeho skladeb už netvořil pouhou harmonickou oporu hudebního proudu, ale podílel se i na tematické práci.
Proti statickému baroknímu ideálu afektové jednolitosti („jedné nálady“) hudební věty postavil Stamic v prvních větách svých symfonií a orchestrálních trií nový ideál dramatického konfliktu, založeného na kontrastu dvou protikladných hudebních myšlenek v rámci jedné věty.
Základem této věty sice zůstala z české lidové hudby vyrůstající technika řetězení dvoutaktových článků se zdůrazněnými těžkými dobami, ale uplatněním asymetrických akcentů všeho druhu (dynamických, melodickými ozdobami, délkou tónu, instrumentací, harmonickými průtahy apod.) je proměnil z původně jen smyslových efektů v důležitý – metrorytmický prvek hudební syntaxe, stavby věty.
Přidání taneční věty do staršího typu třívěté sinfonie mu umožnilo dotvoření čtyřvěté sonátové formy jako nejvyspělejšího cyklického útvaru instrumentální hudby s pořadím vět: dramatické Allegro, lyrické Andante, taneční Menuet a rychlé, neproblematické závěrečné Allegro (Rondo).
Uvedenými Stamicovými novátorskými postupy nalezla instrumentální věta dotud neslýchané možnosti své výstavby bez opory slova, pouze z vlastních vnitřních zdrojů, tj. hlasy jednotlivých nástrojů a technikou tzv. tematické práce. V epoše klasicismu jich plně využila zvláště v sonátových a symfonických skladbách Haydnových, Mozartových a Beethovenových.
Autor: Tomislav Volek
