Ludwig van Beethoven
* 16. 12. 1770 Bonn
† 26. 3. 1827 Vídeň
Svojí tvorbou, osobitostí hudebního vyjadřování, silným důrazem na myšlenkový, etický ideál hudebního díla, představuje Beethoven ve své době nové pojetí umělce, hudebníka, skladatele: svobodného, nezávislého tvůrce, který se prosazuje zcela samostatně, a který nehledá umělecké uplatnění ve službách aristokracie, byť se od ní společensky nedistancuje (k jeho přátelům a mecenášům patřila řada významných šlechticů: kníže Lichnovský, kníže Lobkowicz, arcivévoda Rudolf Habsburský ad.); stojí na rozhraní dvou hudebních epoch; na straně jedné završuje epochu vrcholného vídeňského klasicismu (v dokonalé formální propracovanosti orchestrálních a komorních skladeb – symfonie, kvartet, sonáta aj. – navazuje na Haydna a Mozarta), na straně druhé svým subjektivním, často silně citovým přístupem k tvorbě (programní skladby např. Pastorální symfonie, Sonáta „Les Adieux“, písňový cyklus Vzdálené milé aj.), předjímá hudební vyjadřování budoucích generací romantických skladatelů, kteří v něm právem viděli svého předchůdce (R. Wagner, H. Berlioz, R. Schumann, R. Strauss ad.). Za svého předchůdce jej však považovali i skladatelé tzv. klasicko-romantické syntézy či skladatelé oscilující mezi romantickou programní a absolutní hudbou (F. Mendelssohn-Bartholdy, J. Brahms, A. Dvořák, P. I. Čajkovskij, A. Bruckner, G. Mahler ad.). Oba názorové pohledy jsou logické, historicky opodstatněné a potvrzují tak univerzálnost Beethovenovy hudby, o níž jako tvůrce po celý svůj život usiloval.
Na formování Beethovenovy umělecké, ale i lidské osobnosti (svérázné a těžko přístupné) mělo vliv jeho neutěšené dětství, celoživotní složité existenční podmínky a v neposlední řadě sluchová choroba vedoucí k postupnému ohluchnutí. Procházel několika životními krizemi, které překonal díky své nezlomné vůli a víře ve vyšší smysl umění a svého poslání v něm. Při poslechu Beethovenových skladeb upoutá především síla v jejich hudební, myšlenkové výpovědi, mnohdy v podobě výrazně energických, rychlých vět nebo naopak v jemnosti, citově zabarvených kantilénových částí. Typická je také určitá střídmost v množství použitých hudebních myšlenek, které skladatel vždy důsledně (někdy až urputně) opracovává, rozvíjí a tím dociluje ve své hudbě do té doby nevídané intenzity a mnohdy neočekávaných vyústění (prudké změny v dynamice nebo harmonii). To je patrné např. zejména v symfoniích (č. 3, 5, 6, 7, 9), pozdních klavírních sonátách (č. 23, 28 – 32), klavírních koncertech (č. 4, 5) nebo smyčcových kvartetech (č. 10 – 16).
Ludwig van Beethoven se narodil v rodině kurfiřtského knížecího tenoristy Johanna van Beethovena; otcovo nadměrné holdování alkoholu vedlo k velmi neutěšeným rodinným podmínkám. Od 12 let byl Ludwig hudebně vzděláván u bonnského varhaníka Christiana Gottloba Neffeho, kterého později zastupoval na kůru jako varhaníka a cembalistu v divadle. Beethovenův talent – v 17 letech byl vynikajícím klavíristou a velmi zručným skladatelem – a jeho touha po dalším hudebním vzdělání (velmi obdivoval Mozartova díla) jej podvakrát přivedly do Vídně. Poprvé v roce 1787, kdy v hudební metropoli setrval jen krátce, ale že by se s Mozartem setkal, není věrohodně historicky prokázáno. Podruhé Beethoven přijel do Vídně (kde se následně už trvale usadil) v roce 1792 a s pevným záměrem studovat hudbu u Josepha Haydna, Johanna Georga Albrechtsbergera a Antonia Salieriho; nejvýznamnější však pro něho bylo jeho celoživotní, průběžné samostudium.
Léta 1799-1815 lze považovat za Beethovenovo nejintenzivnější tvůrčí období, během něhož vzniklo např. osm symfonií, Houslový koncert (D dur), tři klavírní koncerty (č. 3 – 5), řada klavírních, houslových a violoncellových sonát a také tři verze jediné opery Leonora resp. Fidelio. V této době u něho propuká vážná sluchová choroba vedoucí v průběhu dalších let k postupné ztrátě sluchu; v osobním životě, ve snaze založit rodinu, zažil četná zklamání; stále se zhoršující choroba a neutěšené existenční podmínky vedly k postupnému osamění a upnutí se k tvůrčí činnosti.
V závěrečném období let 1819-27 Beethoven dospěl k naprosto originální hudební řeči a pojetí skladeb; tvůrčí tempo se zpomalilo, vznikla jedinečná monumentální díla: Missa solemnis D dur, IX. Symfonie d moll se závěrečným sborem se Schillerovou Ódou na radost (atypické pořadí vět – Scherzo na druhém místě; Finále má novátorsky kombinovanou formu: po úryvkové retrospekci hudby z předešlých částí Symfonie následuje velká monotématická vokálně-instrumentální hymnická fantazie) anebo pět posledních smyčcových kvartetů (č. 12-16), v nichž po stránce formální výstavby, tématické komplikovanosti, ve využití polyfonie a harmonického novátorství dospěl ve své tvorbě nejdále.
Libor Dřevikovský
