Jan Křtitel Vaňhal
Jan Křtitel Vaňhal se řadí ke skupině českých hudebníků, kteří koncem 18. století našli své uplatnění ve Vídni; jeho skladatelský význam však hranice tehdejšího rakouského mocnářství a jeho kulturního okruhu daleko přesahuje.
Narodil se do poddanské rodiny v Nechanicích ve východních Čechách. Základy hudebního vzdělání získal u vesnického učitele a varhaníka Kozáka v Maršově. Kolem roku 1752 se začal věnovat hře na varhany pod vedením nechanického kantora Erbana.
V roce 1757 působil jako varhaník v Opočně, roku 1759 jako ředitel kůru v Hněvčevsi. Majitelku nechanického panství hraběnku Schaffgotschovou zaujaly jeho skladby a hra na housle natolik, že se kolem roku 1761 rozhodla vzít ho sebou do Vídně, kde studoval kompozici u Carla Ditterse z Dittersdorfu.
Brzy si získal pověst výtečného hráče na klávesové nástroje a hudebního pedagoga (k jeho žákům patřil mimo jiné Ignaz Joseph Pleyel - rakouský skladatel, hudební vydavatel a významný stavitel klavírů, působící v Paříži), byl schopen se vykoupit z poddanství a stát se – podobně jako později Wolfgang Amadeus Mozart - jedním z vůbec prvních nezávislých umělců.
Jeden z jeho tehdejších podporovatelů, baron Riesch, mu v roce 1769 umožnil podniknout cestu do Itálie. Postupně navštívil Benátky, kde pobyl celý rok, dále Bolognu, Florencii, Řím i jiná města. Po návratu v roce 1771 mu baron Riesch zprostředkoval možnost stát se kapelníkem v Drážďanech.
Tuto nabídku však musel Vaňhal odmítnout kvůli duševnímu onemocnění. V následujících letech rekonvalescence několikrát navštívil statky hraběte Erdödyho v Maďarsku a ve Varaždině (dnešní Chorvatsko); zpět do Vídně se vrátil kolem roku 1780. Stýkal se zde s předními hudebníky – Josephem Haydnem, Wolfgangem Amadeem Mozartem a Carlem Dittersem z Dittersdorfu, vyučoval hudbě a komponoval; jeho současníci oceňovali nejen jeho umělecké kvality, nýbrž i ušlechtilost jeho povahy.
Vaňhalův kompoziční odkaz je rozsáhlý – zahrnuje množství děl duchovních (moteta, mše, mariánské antifony, litanie) i světských - orchestrálních (symfonie, instrumentální koncerty, serenády a tance) a komorních (smyčcová kvarteta a kvinteta), skladeb pro klávesové nástroje (sonáty a divertimenta, komorní tvorba s cembalem nebo klavírem, varhanní kompozice, programní skladby – zejména bitevní scény, charakteristické pro období napoleonských válek), kasací, serenád a písní.
Za ztracené jsou dnes považovány jak jeho opery, které vznikly roku 1770 v Římě (Il Demofoonte a Il trionfo di Clelia, z něhož se některé části dochovaly v pasticciu Princezna z Tarenta), tak jeho pašiové oratorium.
Za svého života patřil Jan Křtitel Vaňhal k nejpopulárnějším a nejobdivovanějším autorům. Jeho skladby se šířily jak v opisech tak tištěných edicích; zájem o ně projevovaly nakladatelské domy po celé Evropě (Vídeň, Mohuč, Berlín, Lipsko, Offenbach, Špýr, Londýn, Paříž, Amsterdam), od doby kolem roku 1800 se jeho tvorba objevovala i ve Spojených státech amerických.
K těm, kdo oceňovali Vaňhalovu kompoziční originalitu (jeho tvorba vykazuje jak galantní a klasicistní, tak i předromantické rysy), patřili Wolfgang Amadeus Mozart i Joseph Haydn, jemuž bývaly Vaňhalovy skladby připisovány. Vaňhal se naopak stal prvním z těch vídeňských tvůrců, jejichž tvorba připravila půdu pro úspěch Haydnových pobytů v Londýně v letech 1791-1792 a 1794-1795.
Proslulý anglický hudební cestovatel Charles Burney se o Vaňhalovi zmiňuje ve svých poznámkách z cest, které vykonal v letech 1772-1774 jako o velkém skladateli obdivuhodných symfonií a smyčcových kvartetů, “které patří pravděpodobně k nejdokonalejším skladbám pro housle” a “které vytvořil jeho vznícený duch ve šťastných chvílích, kdy cit převládl nad rozumem”.
Autor: Michaela Freemanová
