František Xaver Richter
Podle slovníku Johanna Georga Meusela z roku 1778 se skladatel narodil v Holešově na Moravě a je pravděpodobné, že Meusel získal tuto informaci přímo od Richtera. Naproti tomu v holešovských matrikách není Richterovo narození zaznamenáno a jméno Richter se v Holešově poprvé objevuje až roku 1720.
Holešov však měl v Richterově životě důležité místo. V jezuitském gymnáziu v Uherském Hradišti studoval totiž v letech 1722 -1727 Franciscus Richter, pocházející z Holešova, který je nepochybně totožný s naším skladatelem. V jiném prameni je označen jako altista a instrumentalista a v roce 1726 jako fundatista zdejšího hudebního semináře sv. Františka Borgiáše.
Otcem skladatele byl snad Matěj Richter, o kterém matrika roku 1722 uvádí, že byl vojákem nebo spíše strážným v zámku. Také Richterova národnost není jasná, protože příjmení Richter bylo na Moravě běžné mezi německým i českým obyvatelstvem. Kolej v Uherském Hradišti patřila k menším řádovým kolejím, ale na hudbu v řádovém kostele zde byl kladen velký důraz.
Z inventáře z roku 1730 se dovídáme, že největší oblibě se těšily menší skladby nejen s latinskými, ale i s českými a německými texty pro chlapecké soprány a alty, s poměrně pestrým nástrojovým doprovodem. Naproti tomu se celé mše se prováděly asi málokdy.
Po ukončení gymnázia, kdy bylo Richterovi 18 let, nemáme o něm deset let žádné zprávy. Léta 1736-1740, kdy hrabě František Antonín Rottal uváděl v Holešově italské opery, strávil Richter neznámo kde. Spekuluje se o jeho pobytu v třicátých letech ve Vídni a v Itálii, ale prokázány konkrétně zatím nejsou. Jisté je pouze to, že se mu dostalo příležitosti poznat nejlepší hudbu té doby a vzdělat se v kontrapunktu.
Teprve roku 1736 se jeho jméno objevilo mezi italskými zpěváky vévodské opery ve Stuttgartu, kde zpíval bas a rok nato byl Richter přijat na doporučení Ignáce Klauska na místo ředitele hudby v benediktinském klášteře v Ettalu.
Zde složil pro žáky zdejší rytířské akademie pozoruhodné oratorium Der Mensch vor Gottes Gericht, které již vykazuje rysy zralého skladatele. Na jaře 1740 přešel ve stejné funkci do kapely knížete biskupa v Kemptenu, kde se také oženil. V Kemptenu vytvořil monumentální Te Deum, které po výrazové stránce překročilo svou dobu.
V roce 1746 odešel Richter do Mannheimu v naději, že se stal vicekapelníkem tamního kurfiřtského orchestru, v té době nejslavnějšího v Evropě. Místo toho zde zastával jen místo dobře placeného basisty v opeře. S Janem Václavem Stamicem, který tehdy řídil orchestr, žil v přátelském vztahu. Roku 1751 se stal kapelníkem Ignaz Holzbauer, který v letech 1737-1740 řídil operu hraběte Rottala v Holešově.
V roce 1748 pověřil kurfiřt Carl Theodor Richtera kompozicí oratoria La deposizione della croce. Nebyl prý dílem nadšen, protože obsahovalo mnoho kontrapunktu. Přesto mu udělil roku 1760 titul komorního skladatele. Tehdy začal Richter psát pro kurfiřta učebnici hudební skladby Harmonische Belehrungen, kterou dokončil 1767.
Dílo je založeno na zásadách Johanna Josepha Fuxe a tiskem vyšlo francouzsky až po Richterově smrti roku 1804. Poměry v mannheimské kapele dovolily Richterovi podniknout v letech 1757-1758 cesty do Francie, Holandska a Anglie, kterých využil nejen ke koncertům, ale také k navázání styků s vydavateli svých instrumentálních děl, která dosud vytvořil.
24. dubna 1769 nabídla kapitula katedrály ve Štrasburku Richterovi místo kapelníka a poskytla mu téměř ideální podmínky pro jeho tvůrčí práci. Měl k dispozici 20 zpěváků a čtyřicetičlenný orchestr a od roku 1785 mu bylo dovoleno přijmout za pomocníka Haydnova žáka Ignaze Pleyela. Ve Štrasburku komponoval Richter převážně chrámovou hudbu, která se stala majetkem kapituly.
František Xaver Richter zemřel 12. září 1789 jako všeobecně uznávaná hudební osobnost. Když pak vypukla ve Francii revoluce, přestěhovala se štrasburská kapitula roku 1791 do Offenburgu i s celým archivem. Díky tomu se Richterovy rukopisy zachránily před revolučním běsněním. Šlo o 27 mší, 2 requiem a velké množství motet a jiných menších duchovních skladeb.
František Xaver Richter je vynikající, ale stále ještě nedoceněný skladatel. Po stylové stránce je ještě pevně zakotven v pozdním baroku, o čemž svědčí především časté užití kontrapunktu a imitace nejen v jeho duchovní, ale též v instrumentální tvorbě. Na druhé straně se v jeho skladbách setkáme i s projevy citového severoněmeckého a klasického vídeňského stylu. Někdy se mu vytýká nadužívání sekvencí, ale zapomíná se, že šlo o běžný výrazový prostředek doby.
Richter je považován vedle Boccheriniho za zakladatele smyčcového kvartetu, protože jeho kvartety jsou cyklické skladby pro čtyři rovnocenné, virtuózně vedené nástroje bez bassa continua. První kvartety napsal již v roce 1757, ale tiskem vyšly až 1768. Přes 80 Richterových symfonií z let 1740-1765 má velký význam pro vývoj klasické symfonie. Nemají nic společného se zábavným typem vídeňského divertimenta, ale vyznačují se dramatickým vzruchem a kontrastními tématy.
Charakteristické je pro Richtera užití imitačního kontrapunktu v některých závěrečných větách. Velmi náročné, výrazem i formou vynalézavé jsou Richterovy instrumentální koncerty. Napsal jich asi 6 pro cembalo, 8 pro flétnu, po jednom pro hoboj a trompetu. Nejméně známá je dosud Richterova početná chrámová tvorba, dochovaná převážně ve Štrasburku.
Autor: Jiří Sehnal
