Antonio Vivaldi

Vivaldiho hudba má jeden zajímavý charakteristický znak, přestože vnějškově, formálně nijak nevybočuje z běžné dobové produkce (koncerty, sinfonie, moteta, opery ad.): je osobitá a ve většině případů okamžitě poznatelná a stěží zaměnitelná. Jejím pozoruhodným a tím také výrazným znakem je Vivaldiho skladatelský styl, jeho kompoziční technika a do jisté míry i instrumentace. Tento styl si v téměř nezměněné podobě prakticky udržel od svých prvních tiskem vydaných opusů v roce 1705 až po pozdní díla přelomu 30. a 40. let 18. století. Jeho hudba je melodicky i harmonicky nápaditá, výrazná, projevuje velký smysl pro přirozenou zpěvnost, klenutí (vedení) melodie, ať v instrumentální či vokální podobě. Dalším znakem, zejména v rychlých (ale i v některých volných) částech, je pregnantní, přehledný rytmus vytvářející pocitově silný, ale přitom zcela přirozený „hudební tah.“ 

Vivaldiho hudba se za jeho života těšila velké oblibě, velmi frekventované bylo uvádění jeho oper zejména v rodných Benátkách, dále ve Florencii, Římě, Veroně, Mantově, Miláně, ale i ve významných evropských hudebních metropolích té doby: ve Vídni, v Londýně, v Praze ad. Jeho díla, ať operní či instrumentální, se šířila především v opisech. Tiskem vyšlo za jeho života „jen“ dvanáct opusů čili sbírek skladeb. Prvním a druhým opusem byly dvě sbírky Dvanácti sonát pro dvoje housle a basso continuo vydané roku 1705 a 1709. O dva roky později (r. 1711) vyšla v Amsterodamu tiskem, jako opus 3, sbírka Dvanácti koncertů pro smyčcové nástroje nazvaná „L´Estro armonico“, která byla současně první sbírkou Vivaldiho koncertů tištěnou v zahraničí. Po hudební stránce jde o významné dílo, v němž skladatel různě kombinuje počet sólových nástrojů a v orchestrálním doprovodu využívá sytě znějící unisono smyčců; tento zvuk a způsob kompoziční práce (rozvíjení či přiřazování hudebních myšlenek) se pro Vivaldiho hudbu stane postupně charakteristickým. Sbírka „L´Estro armonico“ (skladatelem dedikovaná hudebnímu mecenáši, toskánskému velkovévodovi Ferdinandu III. de´ Medici) měla mimořádný ohlas v celé tehdejší hudební Evropě. O tři roky později na ni stejně úspěšně Vivaldi navázal opusem 4, sérií Dvanácti houslových koncertů s názvem „La stravaganza.“ Koncerty v obou sbírkách mají střídavě třívětou až pětivětou formu, různě kombinují homofonní a polyfonní styl apod.

Antonio Vivaldi se narodil v rodině houslisty a člena orchestru při chrámu sv. Marka v Benátkách; od útlého dětství prokazoval výrazné hudební nadání (hra na housle a kompozice), které rozvíjel jeho otec a později zřejmě i Giovanni Legrenzi. Bylo mu zvoleno kněžské povolání, které, při jeho skromném původu, jej mělo existenčně zajistit. Roku 1703 obdržel Antonio Vivaldi kněžské svěcení (jako duchovní působil velmi krátce a pro zdravotní problémy s hrtanem záhy přestal tuto činnost vykonávat) a téhož roku se rovněž stal učitelem houslové hry v dívčím sirotčinci Ospedale della Pietà v Benátkách, kde setrval až do roku 1717. Pro koncertní provoz sirotčince zkomponoval Vivaldi v letech 1703-17 velké množství instrumentálních skladeb pro smyčcové a dechové nástroje, ale i řadu chrámových, duchovních skladeb (moteta, žalmy, oratorium Juditha triumphans). Už v době působení v benátském Ospedale začínal pomýšlet na komponování oper, kterých během pěti let vytvořil osm. První z nich, Ottone in villa, měla premiéru v Benátkách roku 1713. V příštích třiadvaceti letech (1718-41) soustředil Vivaldi svůj zájem především na operu, přestože jeho instrumentální skladby se v tehdejší hudební Evropě těšily mimořádné oblibě. V tomto období vytvořil kolem 40 oper, které byly se střídavými úspěchy uváděny především v Itálii, ale také v Německu, Francii, Rakousku, Anglii, a také v Čechách. Podnikl několik koncertních cest po Evropě, na nichž doprovázel pěvkyni Annu Girò (ca. 1710-?), pro niž ve svých operách komponoval kontraaltové party.

Vivaldiho opery měly velký úspěch také v hudební metropoli Království českého, v Praze. Zásluhu na tom měla divadelní stagiona Antonia Denzia (1689-1763), podporovaná mecenášem umění hrabětem Františkem Antonínem Šporkem (1662-1733). Denziova operní společnost si zájem pražského publika udržela od roku 1724 bezmála po deset let, kdy uváděla italské operní novinky všech tehdejších vyhlášených skladatelů, včetně oper Antonia Vivaldiho, s nímž se Denzio znal z rodných Benátek. Pražské publikum poznávalo Vivaldiho operní hudbu ponejvíce v podobě árií-vložek do oper jiných autorů, ale zásluhou Denzia  bylo v letech 1726-32 nastudováno a provedeno i několik Vivaldiho kompletních oper: Tirannia castigata (1726), Farnace a Agrippo (1730), Alvilda, regina de Goti (1731), Doriclea, a Dorilla in Tempe (1732).

O šíření Vivaldiho instrumentální hudby v českém prostředí se rovněž významně zasloužil další hudbymilovný šlechtic a mecenáš hrabě Václav z Morzinů (1675-1737). Vivaldi byl dokonce po určitou dobu v hraběcích službách jako „maestro di musica in Italia“, což by (podle britského muzikologa Michaela Talbota) naznačovalo, že skladatel na požádání komponoval přímo pro hraběte Morzina. Jemu také Vivaldi dedikoval roku 1725 tiskem v Amsterodamu vydanou sbírku dvanácti koncertů pro housle (z toho dva pro hoboj), smyčce a basso continuo nazvanou „Il cimento dell'armonia e dell'inventione, op. 8“ , která obsahuje slavnou čtveřici koncertů „Le quattro stagioni“ (Čtvero ročních dob). Roku 1724 hrabě Morzin vyslal na tříletý studijní pobyt do Benátek člena své kapely, houslistu a skladatele Františka Jiránka (1698-1778), aby se zdokonalil ve svém umění. Jeho učitelem byl pravděpodobně samotný hraběcí „maestro di musica in Italia“ Antonio Vivaldi. 

V habsburské monarchii, zvláště v její rakouské části (ale i v  německých zemích), se Vivaldiho hudba těšila velkému zájmu. To bylo do jisté míry dáno historicky, protože přibližně od doby císaře Maxmiliána II., a následně pak v 17. až 19. století, byl habsburský císařský dvůr významně orientován na italskou hudbu a umělce. Jedním ze ctitelů Vivaldiho hudby byl i císař rakouský a král český etc., Karel VI. (sám hudebně velmi nadaný), jemuž skladatel roku 1727 dedikoval sbírku dvanácti koncertů pro housle, smyčce a basso continuo nazvanou „La cetra, op. 9.“ O třináct let později, roku 1740, stál císař Karel VI. zřejmě i za pozváním stárnoucího Vivaldiho do Vídně. O důvodu této poslední skladatelovy cesty do rakouské metropole je prozatím nejméně známo. Podle novějších muzikologický poznatků

(z 2. poloviny 20. století) se usuzuje, že Vivaldi jel do Vídně, aby tu dohlédl na nastudování a provedení několika svých oper v Divadle U Korutanské brány. Náhlé úmrtí císaře Karla VI. však způsobilo, že veškerá divadelní představení byla z důvodu smutku na dlouhou dobu zrušena. Dvaašedesátiletý Vivaldi se tak v cizím městě ocitl v existenčně svízelné situaci a bez prostředků; o devět měsíců později jej ve Vídni zastihla smrt.

Skladatel a houslista Antonio Vivaldi žil v době, kdy se pozvolna proměňoval evropský hudební vkus a květnatě barokní styl začal být vytlačován výrazově prostším a věcným klasicistním stylem. Začínal převažovat sklon k symetričnosti v melodice a v  jednoduchém rytmicko-harmonickém doprovodu. Ačkoliv některé náznaky z těchto stylových proměn lze už u Vivaldiho dobře vypozorovat, jeho celkové hudební myšlení a styl náleželo k baroku. To také přes veškerou krásu Vivaldiho hudby pak mohlo přispět k tomu, že se po jeho smrti jeho díla vytratila z koncertní praxe, byť po celé 18. století existovaly v evropských hudebních metropolích kroužky hudebních nadšenců, kteří privátně tuto „starou hudbu“ provozovali a do jisté míry tak přispěli k jejímu pozdějšímu „znovuobjevování“ v 19. století, a konečně i k rozvoji odborného muzikologicko-historického výzkumu ve 20. a 21. století.

Vivaldiho hudby si velice považoval jeho německý současník Johann Sebastian Bach (1685-1750), který jeho několik houslových koncertů transkriboval pro cembalo a orchestr. Francouzský skladatel Michel Corrette (1707-1795) upravil Vivaldiho houslový koncert „Jaro“ z cyklu Čtvero ročních dob jako moteto, které bylo s úspěchem provozováno. O sto padesát let později se o znovuobjevení barokní, a tedy i Vivaldiho hudby zasloužil rakouský houslový virtuos Fritz Kreisler, jehož následovali francouzský muzikolog Marc Pincherle, italští skladatelé Alfredo Casella či Gian Francesco Malipiero, a po nich další a další generace hudebníků a muzikologů z celého světa.

Libor Dřevikovský