František Xaver Dušek
František Xaver Dušek (Duscheck, Duschek, Dussek) je dnes hudební i laickou veřejností vnímán ponejvíce jako manžel pěvkyně Josefiny Duškové a Mozartův hostitel. Jeho vlastní dílo je známo relativně málo. Přitom patřil Dušek v 2. pol. 18. století k nejvýznamnějším osobnostem pražského hudebního života — nejen jako skladatel, ale také jako pianista a učitel hudby.
Dušek pocházel z velmi chudých poměrů — narodil se v rodině sedláka v Chotěborkách u Jaroměře a byl pokřtěn 8. prosince 1731. Jen díky přízni hraběte Jana Karla Šporka mohl studovat na jezuitském gymnáziu v Hradci Králové — studium však nedokončil kvůli úrazu. S podporou hraběte Šporka odešel Dušek nejprve do Prahy, kde studoval u Františka Václava Habermanna, a poté do Vídně, kde se stal žákem dvorního cembalisty Georga Christopha Wagenseila.
Po návratu do Čech se Dušek usadil v Praze, věnoval se kompozici a vyučování (mezi jeho žáky patří např. Leopold Koželuh, Jan Vitásek, Václav Vincenc Mašek) a jeho dům se stal významným hudebním centrem. Dušek byl v přátelském kontaktu s českou šlechtou, zejména s hrabaty Pachtou a Clam-Gallasem, o čemž svědčí i množství rukopisů symfonií i komorní hudby v zámeckých archívech obou aristokratů, z nichž je řada datována do 60. let 18. století.
Navzdory tomu, že žil trvale v Praze, Dušek nikdy neztratil kontakt se světovým hudebním děním — z Vídně si přinesl znalost soudobého hudebního repertoáru, od Wagenseila přehled o skladbách J. J. Fuxe, J. S. Bacha, G. F. Händela, J. A. Hasseho a B. Galuppiho.
21. října 1776 se Dušek oženil se svojí žačkou, budoucí slavnou pěvkyni, „českou Gabrielli”, Josefinou Hambacherovou. Novomanželé odjeli brzy do Salcburku, kde měla Josefina příbuzné a Duškovi se seznámili s rodinou Mozartových. Byly to právě tyto přátelské styky, které později sehrály rozhodující roli při pozvání W. A. Mozarta do Prahy českými hudebníky.
R. 1784 se stala Josefina Dušková majitelkou letní rezidence Bertramka, která poskytla útočiště Mozartovi při jeho pražských návštěvách (dokončil zde operu Don Giovanni a zřejmě i La Clemenza di Tito) a stala se vyhlášeným pražským uměleckým salónem. Dušek se v té době věnoval převážně vyučování a kompozici klavírních skladeb a díky svým stykům ve šlechtických kruzích účinkoval příležitostně při akademiích.
Spolu se svou manželkou podnikl Dušek několik uměleckých cest po evropských městech a panovnických rezidencích — navštívil Vídeň, Salcburk, Drážďany, Lipsko, Varšavu. Navzdory vysoké vážnosti, jakou Dušek v pražské hudební obci požíval, byl konec Duškova života zkalen finančními problémy a zřejmě i nemocí. Když 12. února 1799 zemřel, uspořádali mu pražští hudebníci slavnostní zádušní mši v chrámu sv. Mikuláše, kterou řídil Duškův žák Václav Vincenc Mašek.
Mezi českými skladateli 2. pol. 18. století tvořícími na domácí půdě byl Dušek bezpochyby jedním z nejdůležitějších autorů instrumentální hudby — těžiště jeho tvorby tkví v dílech orchestrálních, komorních a klavírních. Je prokázáno autorství 37 symfonií, 20 smyčcových kvartetů, 21 smyčcových trií, 49 parthií pro dechové nástroje, 5 serenád, 3 divertiment, 13 menuetů, 9 cembalových koncertů, 8 cembalových concertin, 28 dvouručních a 7 čtyřručních cembalových sonát, 6 cembalových sonatin a 7 variačních cyklů. Jedinou autentickou vokální skladbou je 5 dětských písní ve sbírce 25 písní od V. V. Maška (1792).
Některé rukopisy z Pachtova archivu jsou datovány do 60. let 18. století (počínaje r. 1761), řadu skladeb (bohužel vesměs ztracených či dosud neobjevených) uvádějí Breitkopfovy katalogy z let 1771–1787, nejmladší je tisk klavírní sonáty z r. 1796. Duškovo dílo tedy vznikalo v časovém údobí od pozdního baroka k vrcholnému klasicismu — podobně jako např. dílo Haydnovo. Duškova hudební řeč vyrůstá z bezpečně osvojených základů staré vídeňské školy (Wagenseil) a dospívá ke zralému klasicistnímu výrazu haydnovského ražení.
Postřehneme v ní vliv galantního slohu italského typu (Hasse, Galuppi, Rutini), vliv berlínské školy (J. A. Benda, C. Ph. E. Bach) — zejména v pomalých větách některých sonát a koncertů, občas se objeví barokní prvky. Symfonie jsou tří- nebo čtyřvěté, smyčcové kvartety čtyřvěté. Sonátové věty prozrazují klasicistní stavbu (byť drobnějších rozměrů), finální věty jsou občas raným příkladem vypracované rondové formy. Pomalé části prozrazují lehký závan melancholie a zvýrazněnou expresivitu. Duškova melodická inspirace upoutá i příležitostným použitím českých nápěvných prvků.
Autor: Vojtěch Spurný
