Jan Václav Hugo Voříšek
Český skladatel, klavírní virtuos a pedagog, varhaník a dirigent. Představitel raného romantismu, v oboru drobné klavírní skladby pokračovatel Dusíkův a Tomáškův. Významný interpret a spoluorganizátor prvních vídeňských historických koncertů.
Jan Hugo Voříšek (křtěný Jan Václav) se narodil 11. května 1791 v muzikální kantorské rodině. Od třetího roku jej otec začal vyučovat klavíru a zpěvu, pak varhanní hře, on sám pak začal hrát i na housle. Sedmiletý dokázal půl roku zastupovat svého onemocnělého příbuzného varhaníka v Golčově Jeníkově. Po návratu podnikl se svým otcem tři pěší prázdninové koncertní cesty po Čechách.
V letech 1802-1813 studoval v Praze malostranskou normálku, poté gymnázium a tři roky tzv. „filozofie“ - přípravy na univerzitu. Ve všech předmětech mimořádně vynikal, pravidelně působil jako varhaník při školních bohoslužbách.
Roku 1804 byl po několik měsíců žákem Václava Jana Tomáška, především se ale vzdělával sám studiem děl klasiků. Roku 1813 odjel do Vídně na studia práv, ale také za hudebním uplatněním. Rok poté sděluje Beethoven Tomáškovi, že u něho Voříšek „několikrát byl“ a chválí jeho Rapsodie, později věnované Tomáškovi jako op. 1.
Ve Vídni studoval Voříšek klavír u Johanna Nepomuka Hummela, který mu roku 1816 při svém odjezdu předal všechny své žáky. Tou dobou již působil ve významné nedávno (1812-14) ustavené Gesellschaft der Musikfreunde, která iniciovala založení vídeňské konzervatoře (1817) a systematicky pečovala o organizování vídeňských hudebně historických koncertů.
Voříšek se na nich podílel jako korepetitor, od r. 1818 byl druhým a pak prvním dirigentem této společnosti, v níž byly všechny aktivity bezplatné. Byl v pravidelném kontaktu s rodinami vídeňské úřednické elity, kde se scházely tzv. diletantské společnosti, např. u advokáta Sonnleithnera či dvorního rady Kiesewettera.
V první se provozovala současnější díla (mj. i Schubertova), kdežto ve druhé hudba renesance a baroka. Tam byl Voříšek dle svědectví současníků skvělým hráčem generálbasu. Pro přátele pořádal soukromé kvartetní přehrávky a varhanní improvizace. Množství těchto činností je zřejmě i jedním z důvodů poměrně malého rozsahu jeho díla, které zahrnuje asi 55 položek seznamu, nicméně je jen zlomkem Voříškovy celoživotní práce. Jeho velké zásluhy na rozvoji dobového koncertního života Vídně jsou zatím málo obecně oceněny.
V době kolem r. 1820 byl Voříšek považován ve Vídni za jednoho z nejlepších pianistů, vystupoval veřejně i na soukromých večírcích s dalšími významnými umělci. Do tohoto období také spadá kompozice jeho vrcholných děl: Impromptus op. 7, Sonáta pro klavír a housle op. 5, Symfonie D dur, Klavírní sonáta b moll op. 20. Voříšek užil jako první roku 1817 pro klavírní skladbu název Impromptu. V klavírních Impromptus op. 7 uplatňuje výrazně české pastorální prvky.
Jeho jediná, dnes světoznámá Symfonie D dur je plnohodnotným a jediným pojítkem mezi vrcholným vídeňským klasicismem a symfonickou poetikou pozdějšího českého romantismu. Voříšek psal i kvalitní skladby v dobovém brilantním klavírním stylu, někdy s parafrázemi oblíbených melodií, 3 příležitostné kantáty (1 nezvěstná), písně (některé na vlastní texty), komorní hudbu, v posledním životním období duchovní skladby − Mši B dur, 2 offertoria a 1 graduale.
Témata v cyklických formách bývají beethovensky vypjatá, zpracování však se vyznačuje stručnou mozartovskou precizností. Tato kombinace je jedním z osobitých znaků Voříškova stylu.
Podle slov Voříškova životopisce Aloyse Fuchse byly však hlavní Voříškovou doménou varhany. Roku 1818 se poprvé pokusil získat varhanické místo u dvora, ale bezvýsledně. Roku 1822 dokončil právnická studia a krátce byl bezplatným praktikantem u Dvorní válečné rady. Téhož roku zvítězil přesvědčivě v konkursu na místo 2. dvorního varhaníka, které zastával od ledna 1823, po smrti 1. dvorního varhaníka postoupil na jeho místo. Od léta 1824 začal churavět a následujícího roku zemřel na plicní tuberkulózu.
Voříškův přínos pro kulturní život ve Vídni v době jeho tamní působnosti je dodnes nedoceněný. Během vídeňského pobytu zůstal skladatel v kontaktu s vlastí, kam po smrti otce jezdil za svým bratrem, farářem v Petrovicích a také příležitostným skladatelem. Psal si i s V.J.Tomáškem a snažil se jej dle možností ve Vídni propagovat. O tom, že jej česká vlastenecká kulturní veřejnost uznávala za svého, svědčí slova Jungmannova syna Josefa Josefoviče, který jej v doušce o Voříškově úmrtí v dopise z r. 1826 označuje slovy „výborný hudec český“.
Voříškovým nejbližším přítelem byl muzikolog a sběratel Aloys Fuchs (1799-1853), který do března 1826 sepsal jeho životopis, unikátní pramen všech údajů figurujících v odborné literatuře: „Biographische Notizen über Joh. Hugo Worzischek, k.k. ersten Hoforganisten in Wien“. Ten kromě skladatelovy umělecké charakteristiky a seznamu díla zmiňuje neobyčejnou laskavost a skromnost jeho povahy, potvrzovanou okruhem všech jeho přátel.
Autorka: Olga Zuckerová
