Mikuláš Kraft

Mikuláš (Nikolaus) Kraft se narodil 14. prosince 1778 v Esterházy v Uhrách, kde jeho otec Antonín Kraft působil v tamní kapele. Novorozenci byl za kmotra sám kníže Nikolaus Esterházy.

Jako syn violoncellisty byl již od útlého dětství veden k hudbě. Prý se již ve čtyřech letech učil hrát na violu, kterou držel mezi koleny jako violoncello. V šesti letech hrál na violoncello před šlechtickou společností drobnou skladbu, kterou složil k této příležitosti jeho otec a jako osmiletý obdržel Mikuláš od knížete Esterházyho příslib zaměstnání v kapele.

Za dva roky po značných pokrocích ve hře podnikl Antonín Kraft se svým synem Mikulášem koncertní cesty po Evropě. Navštívili Vídeň, Pešť, Berlín a Drážďany, kde byl všude mladý Kraft vřele přijat a jeho umění získalo obdiv. Na otcovo přání se však věnoval více všeobecnému vzdělání na úkor dalšího technického výcviku ve hře na violoncello, ale v osmnácti letech se již věnuje výhradně hudbě.

Roku 1796 vstupuje do Lobkovicovy kapely, kde byl jeho otec koncertním mistrem, a je jmenován komorním virtuózem. Je pravděpodobné, že v této době zastupoval otce v Schuppanzinghově kvartetu, které již nemělo pevnou sestavu a kde někdy hrával druhé housle i kníže Lichnovský.

V lednu 1801 posílá kníže Josef Lobkovic studovat na své náklady dvaadvacetiletého Mikuláše Krafta k renomovanému violoncellovému virtuózovi a pedagogovi J. P. Duportovi do Berlína. Jean Pierre Duport (1741-1818) působil jako koncertní mistr v pruské dvorní kapele v Berlíně od roku 1773, kde byl po korunovaci na krále Bedřichem Vilémem II. (1786-1797) jmenován vrchním intendantem královské komorní hudby (1786).

Po ročním studiu se roku 1802 Mikuláš Kraft vrací do Vídně, ale cestou zpět ještě uspořádal koncertní cestu po Holandsku. Kníže Lobkovic nebyl s touto akcí spokojen a nařídil Kraftovi, jako členu své kapely, aby turné ukončil a vrátil se okamžitě do Vídně. Mikuláš Kraft uposlechl, ale cestou si neodepřel příležitost koncertovat v Lipsku, Drážďanech a v Praze.

Po návratu se čtyřiadvacetiletý Mikuláš Kraft dne 17. dubna 1803 oženil ve Vídni s Katharinou Grieshoferovou a dále ve Vídni působil jako komorní virtuóz v Lobkovicově kapele až do roku 1809, kdy přešel ve funkci sólo violoncellisty do vídeňského operního orchestru (Kärtnertor - Theater). Své styky s Lobkovicovým domem však nepřerušil.

Kromě své činnosti orchestrálního a komorního hráče často Mikuláš Kraft vystupoval sólově a uváděl kromě standardního repertoáru i skladby moderní. Např. 5. března 1809 uspořádal ve Vídni koncertní akademii, na které přednesl mimo jiné i světovou premiéru jedné z nejvýznamnějších violoncellových skladeb Sonátu pro klavír a violoncello A dur, op. 69 Ludwiga van Beethovena. Klavírní part hrála německá pianistka baronka Dorothea von Ertmann (1781-1849).

Kvůli častému pořádání těchto koncertů začal kníže Lobkovic na svého komorního virtuóza žárlit a nabídl mu vyplácení doživotní renty pod podmínkou, že nebude nikde jinde bez jeho svolení koncertovat, kromě jeho paláce. K uskutečnění této smlouvy však nakonec nedošlo, neboť kníže byl po finančním úpadku v roce 1811 dán pod kuratelu.

Tak mohl Mikuláš Kraft nadále bez omezení pořádat sólové koncerty. V roce 1812 koncertoval u francouzského vyslance a v roce 1814 účinkoval na Vídeňském kongresu. Tam jej uslyšel hrát würtenberský král a nabídl mu místo koncertního mistra své kapele ve Stuttgartu. Mikuláš nabídku přijal, rozloučil se s rodiči a sourozenci a koncem téhož roku opouští s rodinou Vídeň a nastupuje v dvorní opeře ve Stuttgartu, kde působí plných dvacet let od roku 1814 do roku 1834. V tomto období pokračuje v pořádání sólových koncertních cest.

Zvláště slavné turné do rýnské oblasti podniká roku 1818 s rakouským skladatelem a pianistou Johannem Nepomukem Hummelem (1778-1837), který působil nejprve jako Haydnův nástupce ve funkci kapelníka Esterházyovské kapely v Eisenstadtu (1804-1811). Ve Stuttgartu pak zastával v letech 1816-1819 funkci dvorního kapelníka a tam se osobně poznává s Mikulášem Kraftem.

Není bez zajímavosti, že Johann Nepomuk Hummel byl přesně o měsíc mladší než Mikuláš Kraft (Johann Nepomuk Hummel nar. 14. 11.1778). Svoji společnou koncertní cestu zakončili v Hamburku, kde se Mikuláš Kraft seznámil s violoncellistou Bernhardem Rombergem (1767-1841). Ten si Mikuláše Krafta velmi vážil a o dva roky později (roku 1820) s ním provedl ve Stuttgartu koncert pro 2 violoncella a orchestr. Jako výraz uznání dedikoval Mikuláš Kraft Bernardu Rombergovi svůj první a druhý koncert pro violoncello. Třetí koncert je pak věnován Johannu Nepomuku Hummelovi.

Při ladění violoncella si Mikuláš Kraft v prosinci 1834 způsobil nevyléčitelné poranění prstu, které ho přimělo vzdát se dalšího interpretačního působení. Po operaci ruky byl k 1.1.1835 penzionován a téhož roku odchází jako padesátisedmiletý na odpočinek, který trávil do roku 1839 ve Stuttgartu.

Po zakončení koncertní činnosti se věnoval intenzivněji vyučování hudbě, zejména hře na violoncello a komponování, především violoncellových kompozic. Po té se přestěhoval do Saské Kamenice a odtud roku 1842 do Chebu či Františkových lázní. Ve Františkových lázních žila jeho dcera Vilemína a zeť MUDr. Pavel Cartellieri. Mikuláš Kraft zemřel údajně v Chebu 18. května 1853 ve věku 75 let (místo úmrtí se nepodařilo matrikálně doložit).

Mikuláš Kraft byl jedním z nejvýznamnějších violoncellistů 1. poloviny 19. století. Citát z Allgemeine musikalische Zeitung z roku 1819 vystihuje jeho mistrovství: "Klid, spojený s nejvyšším stupněm jistoty a technické dovednosti, zřetelnost a sytost každého jednotlivého tónu na tomto obtížném nástroji snoubící se s promyšleným a pestrým vedením smyčce, to jsou předosti tohoto virtuosa. K tomu se přidružuje nenucenost a přednes, který by mohl platit jako vzor, protože se vymyká všední strojenosti, je ušlechtilý a prozrazuje erudovaný vkus".

Vedle interpretační činnosti se Mikuláš Kraft věnoval také pedagogice. Z jeho žáků byl nejvýznamnější syn Mikuláše Krafta a vnuk Antonína Krafta Bedřich Antonín Kraft. Narodil se ve Vídni 12. února 1807 v době působení otce i děda v kapele knížete Lobkovice.

Po svém otci i dědovi zdědil talent ke hře na violoncello, kterému se systematicky věnoval a vynikl tak, že již ve čtrnácti letech sólově účinkoval na koncertech svého otce. Roku 1824 byl přijat do dvorní kapely ve Stuttgartu, kde působil spolu se svým otcem. Jeho další osudy nejsou známy. Zemřel ve Stuttgartu 4. 12. 1874.

K dalším žákům Mikuláše Krafta patřili Joseph Merk (studoval i u Antonína Krafta), pozdější virtuos na arpeggione Heinrich August Birnbach (1782-1848) a Bedřich Vranický (syn Antonína Vranického).

V první polovině 19. století propagoval tvorbu Mikuláše Krafta první ruský violoncellista-sólista hrabě Matvěj Jurjevič Vielgorskij (1794 - 1866). Tvrzení, uváděné v knize Bedřicha Urie "Čeští violoncellisté", že hrabě Vielgorskij byl v mládí žákem Mikuláše Krafta u kterého poznal jeho violoncellové koncerty, které na svých koncertech uváděl, sice není doložitelné, ale jejich setkání ve Vídni je víc než pravděpodobné.

Skladatelská tvorba Mikuláše Krafta opět je podobně jako u jeho otce Antonína až na výjimku zaměřena na violoncello. Jeho dílo se skládá z virtuózních koncertů, skladeb pro violoncello a orchestr a duet pro dvě violoncella (koncerty pro violoncello a orchestr, divertimenta, bolera, fantazie, polonézy, potpourri ronda, variace) a čítá na sedmnáct opusů. Ze zachovaného díla se podařilo vytvořit chronologický seznam dostupných skladeb, které byly vydány převážně nakladatelstvím Peters.

Dnes jsou dobové tisky těchto skladeb uloženy v archívech Českého muzea hudby NM v Praze, Säschische Landesbibliothek Dresden, Fürstlich Fürstenbergische Hofbibliothek SRN, Bibliothek der Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni, Fondu hudebnin Českého rozhlasu v Praze a hudebním archivu Pražské konzervatoře.

Mikuláš Kraft se kompozici věnoval spíše jako činnosti doplňkové. Komponoval především pro "svůj" nástroj. Těžištěm jeho tvorby jsou 4 koncerty pro violoncello s orchestrem a řada skladeb komorního charakteru včetně dobově příznačných "salónních kusů", v nichž byl tradičně dáván důraz na hráčskou virtuozitu a také na zpěvný, poněkud sentimentální výraz, typický pro salónní styl tzv. biedermeieru.

V tom je Mikuláš Kraft typickým skladatelem své doby - doby slohového přelomu, kdy jsou postupně opouštěny klíčové vyjadřovací prostředky staré (zde zejména některé klasicistní melodické a stavebné manýry) a jejich místo zaujímají prostředky nové, náležející už ranému romantismu.

Mikuláš Kraft vstoupil do přelomového období, kdy se vytvářely znaky nového slohu jednak působením představitelů rodících se "národních škol", jednak i směšováním charakteristických (nebo i pouze "atraktivních") prvků napříč těmito školami. To je velmi příznačné např. při porovnání koncertantní tvorby takových dobových komponujících virtuosů jako byli houslisté Paganini, Kreutzer a Spohr, což byli na jedné straně reprezentanti svých "národních škol", jednak mezinárodně proslulí virtuozové.

U Mikuláše Krafta už přicházíme do styku s vyhraněným typem melodiky raného romantismu, která se opírá se o nápěvnost písňového typu (společenská prestiž písně v této době nesmírně stoupla), která se vyznačuje zvýšenou expresivitou jak směrem k dramatismu tak směrem k sentimentalitě (vytvářené především pomocí složitějších harmonických prostředků), užíváním charakteristických prvků nových druhů tanců (přiznávka jako jeden z legitimních znaků nejen taneční, nýbrž i operní a také koncertantní hudby raného romantismu).

S tvorbou svého otce má Mikuláš Kraft společnou jednoznačnou akcentaci virtuozity sólového projevu, jíž je vše podřízeno - ovšem s velmi solidním celkovým uměleckým výsledkem. Při porovnání hudebního projevu otce Antonína Krafta a jeho syna Mikuláše je nápadná podobnost jako při srovnání skladatelského stylu W. A. Mozarta a jako syna F. X. Mozarta, což je generačně téměř identický případ.

Autor: Jiří Hošek