Jan Ladislav Dusík
Jan Ladislav Dusík patří k nejvýraznějším a nejzajímavějším autorům české i evropské hudby přelomu XVIII. a XIX. století. Ve své době byl jedním z nejslavnějších klavíristů, skladatelů a hudebních pedagogů. Ačkoliv se narodil v době vrcholícího klasicismu, jeho hudební řeč i cítění byla už od prvních skladeb směřována do 19. století, do okruhu prvních skladatelů romantismu (Schuberta, Webera, Mendelssohna, Chopina ad.).
Celý život zůstal věrný klavíru – zasloužil se i o další technické zdokonalování a rozvoj nástroje, klavíru věnoval i většinu svých kompozic. Z více než tří set skladeb je převážná většina pro sólový klavír nebo koncertantní klavír s doprovodem melodických nástrojů. Je však také autorem mše, orchestrální ouvertury The Feudal Times nebo opery The Captive of Spilberg a dalších skladeb, zejména pro harfu nebo vokálních.
Narodil se v Čáslavi, první hudební vzdělání dostal od svého otce, vynikajícího hudebníka a učitele. Po gymnaziálních studiích v Jihlavě, Kutné Hoře a Praze a krátkém studiu filozofie na pražské univerzitě, odjel na pozvání hraběte Männera do Nizozemí, kde zahájil svou dráhu koncertního klavíristy, skladatele a pedagoga. Podnikl několik úspěšných turné po Evropě a Rusku.
V roce 1786 byl pozvaný do Francie, aby zde předvedl své umění. Dusík pozvání přijal a nakonec se v Paříži usadil. Protože byl oblíbencem královny Marie Antoinetty a návštěvníkem šlechtických salónů musel uprchnout před Francouzskou revolucí. Jeho útočištěm se stal Londýn, kde si v krátkém čase vybudoval dobré postavení – měl žáky i z nejvyšších kruhů, byl úspěšným koncertním klavíristou a jeho skladby tu získaly velkou oblibu.
Roku 1792 se oženil a s otcem své manželky, Domenicem Corrim, založil hudební nakladatelství. To po několika letech zkrachovalo a Dusík musel znovu utéci, tentokrát před věřiteli. Necelé dva roky pobýval v Dánsku a Německu, roku 1802 navštívil České království, s nesmírným úspěchem koncertoval několikrát v Praze a Čáslavi.
Odmítl nabídky, kterých se mu v Čechách dostalo a roku 1803 vstoupil do služeb pruského prince Louise Ferdinanda, velmi nadaného klavíristy a skladatele. Princ se stal Dusíkovým žákem, spoluhráčem a přítelem, padl však roku 1806 v jedné z bitev napoleonských válek. Zdrcený Dusík uctil památku padlého přítele jednou ze svých nejkrásnějších skladeb – Élégie harmonique sur la mort de Louis Ferdinand de Pruse op.61. Élégií se otevírá poslední Dusíkovo životní i tvůrčí období.
Krátkou dobu byl ve službách knížete Isenburga, roku 1808 se vrátil do Paříže a přijal místo domácího učitele hudby a pořadatele koncertů u knížete Talleyranda. Jeho poslední veřejný koncert se konal v říjnu roku 1810. V té době byl už Dusík vážně nemocný - nezdravý životní styl a deprese ukončily předčasně jeho život v pouhých padesáti dvou letech.
Úroveň jeho tvorby je někdy nevyrovnaná vinou určitého kompozičního chvatu, zaviněného vlastní potřebou koncertovat. Najdeme vedle sebe skladby poměrně konvenční a naopak díla romanticky vypjatého výrazu. Melodika některých témat je nápadně podobná českým lidovým písním.
Ve skladbách se mnohdy odrážejí jeho myšlenky, či osudy. Objevuje se v nich subjektivismus, do té doby nevídaný, klavír se mu stává nástrojem osobní výpovědi (například sonáty Elegie harmonique, Les Adieux, Le retour a Paris, L´Invocation, La Consolation, Fantasia op.76 aj.)
Jeho tvorba, originální, nadčasová a nemající v jeho době obdoby, pomohla připravit půdu pro nástup nového hudebního směru - romantismu a Dusíkovi samotnému přinesla titul „hudební prorok“.
Autor: Josef Prokop
