Osudy Karla Vachka. Rozhlasové vzpomínání filmového režiséra a pedagoga

O svých filmech i filmech svých spolužáků z 60. let říká: „V té tvorbě je trvale přítomná idea – chci udělat film jinak, než se dělá. A tu vlastnost měli všichni, co za něco stáli. Všichni chtěli natočit film jinak!“

Čtěte také

I chyba může být kvalita, říkal Karel Vachek svým studentům. Významný režisér zanechal svůj otisk nejen v nepřehlédnutelných filmech, ale i ve svých žácích

Každý tvůrce, který nejde na ruku momentální moci, to ale dřív nebo později schytá. Seznam Vachkových spolužáků a jejich dalších osudů to jenom potvrzuje, a to v něm nejsou uvedena jména těch, kteří byli odstaveni už během studií. I to byla zlatá šedesátá, na která Karel Vachek bez sentimentu vzpomíná. Ostatně on sám narazil také už na škole. „Když jsem v třiašedesátém udělal Moravskou Hellas, tak jsem pět let nesměl točit. Odešel jsem do Zlína dělat manuálně do fabriky a psal jsem svůj film Kdo bude hlídat hlídače. Hlavní roli v něm přijal Oldřich Nový a měl jsem slíbeno, že mě nechají ho točit v šedesátém sedmém. Měl jsem už příkaz do výroby na Barrandově ve skupině Šebor–Bor a oni mi ho zastavili. Prostě zastavili, rozumíte? Takže já celej život vlastně žiju v tom vědomí, že když něco mám, že mi to zase někdo rychle vezme.“

Vachek stihl ještě v uvolnění roku 68 natočit legendární film Spřízněni volbou, což je jediný případ v moderní historii, kdy totalitní režim umožnil natočit sám o sobě film z nejvyšších pater moci, aniž by si předem kladl nějaké podmínky, nebo výsledek zpětně ovlivňoval. S příchodem ruské armády byl film zabaven a režisér zakázán. Na dalších dvacet let, která v životě Karla Vachka byla mírně řečeno – turbulentní. Manuální práce, vynucená emigrace do Francie a USA, dramatický návrat zpět do vlasti obehnané ostnatým drátem a znovu manuální práce. Až do roku 89, kdy se díky pádu režimu mohl vrátit ke své profesi.

Otec mi řekl: Ty jsi Vachek! A já jsem věděl, že to něco znamená.

Čtěte také

Karel Vachek: S každou technologickou změnou musí dojít i ke změnám ve společnosti

„Bral jsem si příklad ze svého otce. Sebrali mu hotel, který v Tišnově vybudoval, ponížili ho a on vlastně umřel tak, že ho utrápili. A on mi řekl: Ty jsi Vachek! A já jsem věděl, že to něco znamená. Já vlastně od něj umím to, že nemůžete pracovat pro lumpy. Já jsem dodneška nenatočil žádnou reklamu, protože nemůžete pro podvodníky pracovat. To by se tatínkovi nelíbilo, když mě pověřil tím, že jsem, Vachek, rozumíte? A měl jsem nabídky! Ale nezlobte se na mě, já jsem chtěl dělat umění. Když děláte umění, tak je to něco, čím vlastně porážíte nějaký dohody ve společnosti, v podstatě vždycky bojujete s těma mocnýma. Anebo majetnejma. A komunisti měli v majetku ty vězení a mlátičky… a to znamenalo, že spolupráce s nimi byla naprosto vyloučená. I když můj syn mi říkal, že po Spřízněni volbou, když jsem byl ve spalovně, kam mně za trest poslali – no ale to teplo z tý spalovny, kde jsi skončil, jde stejně na ten ÚV KSČ, a to znamená, žes topil těm Novotným nebo těm Husákům. Říkal jsem mu – dobře, ale má to jistý limity. Vy někomu můžete věnovat teplo, ale nemůžete někomu věnovat svůj intelekt k tomu, aby on si budoval svoji moc.“

Neztratit svobodu

Vachek bral v tvorbě i v životě jako sobě rovné partnery jen ty lidi, kteří jednali svobodně sami za sebe, čímž dráždil ty, kteří jsou nuceni plnit úkoly, které si sami nevymysleli, z titulu funkce musí naplňovat poslání a budit dojem. Odmítal být čemukoliv nebo komukoliv nástrojem a „lidským nástrojům“ se svými filmy smál. Jejich důstojnosti a představě o ní. Rovněž nepodléhal českým davovým sentimentům a vytržením. Vedle Jana Švankmajera další český surrealista s kamerou. Nezapomenutelná pro historii zůstane závěrečná scéna z jeho filmu Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství, kdy se nadšený tisícihlavý dav hrne pod balkón v útrobách Pražského hradu, aby jim z něj zamával demokratický prezident Václav Havel a přislíbil jim pravdu a lásku a svobodu. Vachek si vysloužil nevoli a ostražitost nového režimu. Nebylo to tím, že by prvoplánově provokoval, ale jako celý život hledal písek v základech i za cenu, že se to nevyplatí.

„V roce 45 skončila válka a já jsem chodil po městě a hledal jsem patrony. Nakonec jsem měl celou krabici patron do pušky a do revolverů a nenapadlo mě nic lepšího, než je na betonovym dvorečku rozsekávat sekyrou. Vždycky jsem za tu špičku, za ten projektil, seknul, vysypal jsem ten prach a dělal jsem si z toho takový cestičky a to jsem zapaloval a to udělalo ššššš! To byla taková krása! Jenže dospělí na to přišli, sebrali mi všechny patrony a seřezali mě. No… to bylo. Protože já jsem moh taky do tý patrony seknout o kousek jinde a už jsem nemusel bejt. Mně bylo pět roků tehdy, jenže… prostě tím projdete a nezabije vás to. Takže vy vlastně zkoušíte v tom životě pořád dál, co jako můžete ještě udělat a nezabije vás to. Říkáte si – něco udělat musím, tak jdu a seknu. Musíte přeseknout tu patronu! Prostě musíte si troufnout, když to nastane.. A vy víte, že to jakoby přežijete.“ Pětidílné osudy připravil Robert Sedláček, technická spolupráce Petr Janečka.