Osudy Idy Kelarové. Poslechněte si vyprávění zpěvačky a klavíristky

Zpěvačka a klavíristka s romskými kořeny, zakladatelka sboru dospělých Apsora i dětského Čhavorenge, vedoucí pěveckých „terapeutických“ workshopů. Žena hudebnice, kočovnice, excelentní organizátorka, ale hlavně charismatická osobnost. Matka dvou vlastních dětí a teta Ida pro stovky těch, které pro zpívání na koncertech našla a stále nachází v romských osadách. Mnohé z nich přivedla na pódium Dvořákovy síně Rudolfina a do koncertních sálů v zahraničí. Mezinárodní den Romů slaví Čhavorenge už pravidelně s Českou filharmonií. V Osudech hovoří Ida s velkým zápalem o své usilovné práci sbližovat lidi, jak sama podotýká, „v naší rasistické společnosti.“

Můj první posluchač byl táta

Vzpomínky Idy Kelarové na dětství jsou plné láskyplných chvil s otcem Kolomanem Bittem, legendárním kontrabasistou a hudebníkem. Popisuje společné pobyty v Horných Salibách v okresu Galanta, kam spolu jezdili z Opavy na motorce za rodinou: „I tři dny a tři noci se tam hrálo a táta byl tak šťastný. Vždycky, když jsme odjížděli zpět domů, říkal: Konečně jsem si zahrál.“

Od šesti let hrála Ida na klavír v tehdejší Lidové škole umění, to už bylo v Opavě, kam se rodina přestěhovala z Prešova, ale původně žila ve Vrbně pod Pradědem, kde se rodiče do sebe zamilovali. Tam se narodila také mladší sestra Idy – Iva si ponechala své rodné jméno Bittová. Hvězdnou kariéru své mladší dceři předpověděla maminka Ludmila, také výborná zpěvačka. Tatínek byl prvním a nesmírně trpělivým posluchačem Idy: „ Nikdy mi neříkal – to hraješ špatně, tohle udělej tak a tak, tohle zas nedělej. Jen seděl, poslouchal, usmíval se, a když mi to šlo obzvlášť dobře, tak u mého hraní plakal dojetím.“

Když bylo Idě asi devět let, přinesl jí tatínek domů violoncello, které koupil za 50 korun, a Ida bez velkého rozvažování začala na nástroj cvičit. Nakonec si hru na violoncello zvolila jako hlavní obor na konzervatoři v Ostravě, později v Brně.

Pláč je tvoje síla, učili mě Romové

Rozhlasové vzpomínání Idy Kelarové popisuje také léta na brněnské konzervatoři: „Já byla tak nadaná, byla jsem takový listař, skvěle mi to šlo! Ale necvičila jsem.“ Mladické rebelie a vzdor, narození prvního dítěte Tomáše (kapela Midi Lidi), pomoc maminky Ludmily s mateřstvím: „Byla jsem taková free máma, ale Tomášek byl velmi samostatné dítě.“ Ida nemine také jedno ze svých nejkrásnějších životních období v Divadle Husa na provázku.

Se souborem vyjela Ida do Dánska a cesta tam se jí stala osudnou. Díky bláznivé svatbě v Kodani se za ní přestěhoval její druhý manžel Tony Welch z Velké Británie. Ida detailně popisuje všechny obtíže, které jeho příjezdem do Brna, „ještě za soudruha“, následovaly.

Mladou rodinu nakonec režim svým způsobem přinutil k odjezdu ze země. Doslova srdcervoucí je scéna, kdy se v zahraničí Ida dozvídá o smrti svého milovaného otce. „Tři měsíce jsem plakala a nikdo mi nerozuměl“. Naordinovaná antidepresiva vyhodila Ida do koše a uvědomila si, že si může pomoci jedině sama. A přišla překvapivá nabídka koncertovat v Cardiffu. Z Idy Kelarové se stala profesionální zpěvačka, vrátila se k hudbě, jak si to tolik přál před jejím odjezdem do Walesu její tatínek Koloman.                             

Po půlroce temna vyjde najednou slunce

Z Osudů Idy Kelarové, které jsme spolu natáčeli v polovině září 2024, už toho nechci příliš prozrazovat. Její výpověď je silná, autentická, spontánní, živočišná. Občas, jak jsem zpětně zjistila, určitá data na rok přesně třeba nesedí, ale to vůbec nevadí. S napětím budete poslouchat o životě v Dánsku, kam se rodina, už také s malou dcerkou Nicole, na pár let odstěhovala a kde pak Ida založila své workshopy s dospělými „nezpěváky“ – jejím základem je tato Idina pravda: „Každý, ale opravdu každý umí zpívat!“

Ida popisuje také dobrodružné cestování po Norsku, jeho krásné obyvatele vysoko na severu, kde je spousta pěveckých sborů, ale i původní domorodce, kterými jsou Sámové. Jako byste mrazivou norskou planinu cítili v kostech, jako by vyšlo slunce po půlroce temna jen pro vás. A právě v Norsku zastihla Idu zpráva o listopadových událostech roku 1989: „Vyhráli jsme to, Ido, vyhráli,“ sípala už bez hlasu do telefonu její bývalá kolegyně z Husy na provázku. V následujícím čase začala Ida přemýšlet o návratu domů.

Děcka, jdeme měnit svět!

V rozhlasových vzpomínkách i každodenní přítomnosti Idy Kelarové neustále figurují dva světy – od dětství byla vystavena dvěma různým prostředím, neromskému v Opavě a romskému v Salibách (romský původ rodina podle slov Idy roky tajila). Světu akademické hudby a té spontánní, plné emocí - romské interpretaci. Chladnému a ne příliš upřímnému okolí ve Velké Británii, nakonec i v tom Dánsku a Česku, a citu, otevřenosti, přiznání si hlubokým emocí ve svém nitru: „Všechny tyto světy se snažím dávat dokupy, protože za ty roky vím, že ten svět je jen jeden.“

Za jakých okolností se Ida usídlila v Bystré u Poličky? Co pro ni v jejím životě už asi tři desítky let znamená vynikající hudebník Desiderius Dužda? Jaký živel byla Věra Bílá, se kterou oba účinkovali v KALE? A co vedlo k založení skupin Romano Rat a Jazz Familia? Nebudou chybět vzpomínky na romský festival ve Svojanově, ani první tábory pro romské děti. Poutavé je povídání o založení sboru Čhavorenge i prvních koncertech se členy České filharmonie v romských osadách. Dobrých 13 let vede Ida Kelarová s Dežou, jak říká svému muži, nadané romské děti k tomu, aby na sobě pracovaly o mnoho víc, než ty neromské, aby byly vzdělané a byly schopni obstát v životě, který je vyvede ze sociální bídy osad, zejména z těch na Slovensku.

V závěru Osudů volá Ida po svých pokračovatelích: „Tak ráda bych založila Čhavorenge školu, aby se vytvořil určitý model. Tolik bych si přála to vše předat, všechno, co jsem se naučila o romských dětech. Ony jsou jiné, to vám řeknu, jsou jiné: zvyklé na jiný způsob výchovy, přístupu, komunikace… Ale pokud pochopíte myšlení těch dětí, už jste tam“.