Palach symbolizuje to lepší v nás, říká scenárista a režisér Robert Sedláček

22. srpen 2018
Robert Sedláček v Českém rozhlase

Symbolicky, na 50. výročí invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa, vstoupil do kin film zachycující poslední rok a půl v životě Jana Palacha.

O přípravách a realizaci filmu mluvil režisér před premiérou v úterním ArtCafé. Nejprve přiblížil svůj osobní vztah k Palachovi: „Palach je bez jakýchkoli dalších komentářů hrdina. Na rozdíl od jiných, kteří obětovali svůj život v různých etapách vývoje naší země, se stal symbolem. Symbolizuje to lepší v nás, to neústupné, co také patří k české povaze, i když to není příliš často vidět.“

Palach jako výzva, jak se nezpronevěřit historické pravdě

Čtěte takéBohéma a historická fakta: „Mám čisté svědomí. V takovém kolosu může vždycky vzniknout nepřesnost,” říká režisér Sedláček

Filmová interpretace posledních měsíců Palachova života i jeho protestního činu je podle Sedláčka výsledkem tří rozdílných generačních pohledů: „Náš filmový Palach je trojjediný. Je složený z mé životní zkušenosti a z životní reflexe scenáristky filmu Evy Kantůrkové, která vždy byla politickým člověkem, zažila všechny režimy a téma promýšlela mnohem déle než já. Důležitý byl i pohled protagonisty Jana Palacha, pětadvacetiletého herce Viktora Zavadila, na němž spočíval těžký úkol, jak učinit Palachův čin srozumitelným dnešní mladé generaci.“

V případě filmu Jan Palach se nabízí srovnání s jinými Sedláčkovými díly, ve kterých zobrazoval české dějiny. Například v seriálu České století zachytil významné momenty i postavy naší historie od Masaryka až po Havla a v seriálu Bohéma sledoval, jak se se zákruty dějin vyrovnává umělecké prostředí. Práce na filmu o Janu Palachovi ale byla podle režisérových slov odlišná: „Jan Palach je jiný v tom, že nemá protivníka. Je to portrét kluka, který hodně přemýšlí a pozoruje svět kolem sebe a moc se nesvěřuje. Nejtěžší na filmu bylo ukázat jeho vnitřní dialog. V Českém století mi nevadilo, že rekonstruuji dialogy, že byly hypotetické, protože řada věcí se dala vyčíst a zrekonstruovat z pramenů. U Palacha se nic zrekonstruovat nedá.“

Tři fáze Palachova zrání: radost, šok a zklamání

Čtěte takéJiří Lederer – třikrát vězněný novinář, který byl kronikářem normalizace

Sedláček natáčel podle scénáře české prozaičky a scenáristky Evy Kantůrkové. Při přípravě na film vycházel také ze studia řady dobových pramenů a setkal se i s řadou pamětníků. Za jeden z nejdůležitějších zdrojů ale považuje knihu Jiřího Lederera: „Ledererova kniha mě hodně nasměrovala. On sám byl pronásledovaný, on sám důsledně nepopřel sám sebe, musel emigrovat, dvanáct let o tom všem přemýšlel. Jeho kniha je psaná s hlubokou empatií k Palachovi. On se s tím tématem pral a trápil a to mi bylo sympatické, protože tématem jsem se trápil i já.“

Eva Kantůrková a já nemůžeme věci vidět stejně. Představivost literáta je jiná, než představivost režiséra.

Výsledný film, který Sedláček při střihu musel zkrátit bezmála o padesát minut, zobrazuje podle režisérových slov tři fáze, kterými Palach v posledních měsících svého života prošel: „Ve filmu jsem v podstatě zachytil tři etapy Palachova vývoje: radost mladého kluka ze života, následně šok z konfrontace se zbraněmi v rukou lidí, kteří mají povolení bez důvodu zabíjet, a nakonec zklamání z blízkých, z lidí, kterým věřil, ale jejichž slova se začínají rozcházet s jejich činy.“

Běda společnosti, která potřebuje hrdiny

Filmové dějiny jedné vzpoury…mystický (ne)hrdina Jan Palach

Scéna z filmu Roberta Sedláčka Jan Palach.

Nepatřím nikomu! Věta, kterou hlavní hrdina Jan Palach v stejnojmenného filmu několikrát opakuje, je podle režiséra Roberta Sedláčka klíčem k jeho poslednímu dílu, jež v premiéře vstoupí do českých kin symbolicky 21. srpna. A přitom se zdá, že opak je pravdou: film o Palachovi je přece jen další výzvou k tomu, abychom si Palacha a jeho čin nějak, znovu či poprvé, konečně přivlastnili?

V souvislosti se Sedláčkovým filmovým zobrazením Palacha zaznívají slova jako demytizace, pragmatismus nebo antiheroismus. Režisér se podle svých slov snažil o nepatetický přístup, nechtěl budovat pomník hrdinovi, ani vytvářet aureolu světce: „Portrétoval jsem normálního kluka, který udělal něco, co udělalo nepořádek v hlavách lidí, a to v každém individuálně. Bertolt Brecht kdysi řekl – běda společnosti, která potřebuje hrdiny. A to si myslím i já.“ K filmu, který charakterizuje věcnost a distanc od hlubších emocí i větších gest, pak režisér v ArtCafé dodal: „Jsem žák Karla Vachka, já přes patos nic nepochopím. Patos mi není cizí, nejsem studený typ, protože to bych nemohl dělat svou práci. Ve sdělování je ale patos obtěžující, musí se s ním šetřit. Film jsem schválně postavil tak, že patos přijde až v posledním záběru.“ Požadavek věcnosti naplňuje film i formálně, v hereckých výkonech i celkovém vizuálním pojetí, které Sedláček koncipoval společně s kameramanem Janem Šustrem: „Chtěl jsem, aby kamera neexhibovala. Naše kamera snímá, observuje a tiše našlapuje za Palachem.“

Poslechněte si celé ArtCafé s hudbou, kterou pro film Jan Palach složil Michal Rataj, a palachovskými skladbami podle výběru Aleše Opekara.

Spustit audio

Související