Filmové dějiny jedné vzpoury…mystický (ne)hrdina Jan Palach

Scéna z filmu Roberta Sedláčka Jan Palach.

Nepatřím nikomu! Věta, kterou hlavní hrdina Jan Palach v stejnojmenného filmu několikrát opakuje, je podle režiséra Roberta Sedláčka klíčem k jeho poslednímu dílu, jež v premiéře vstoupí do českých kin symbolicky 21. srpna. A přitom se zdá, že opak je pravdou: film o Palachovi je přece jen další výzvou k tomu, abychom si Palacha a jeho čin nějak, znovu či poprvé, konečně přivlastnili?

Režisér Sedláček většinou točí paradoxním stylem – s „promýšlenou intuicí“. I v Palachovi je zřejmé, že má jasný koncept svého hrdiny, že všechno domyslel až za roh, a přitom naprostou většinu toho, co je třeba ve filmu o Palachovi říct, říká herec Viktor Zavadil pouze a jenom tím, že na plátně JE. Zavadila si Sedláček jen tak nenašel, byla to intuitivní volba, musel se mu zjevit.

Ale konec recenzní mystiky, jakkoliv je zřejmé, že film Jan Palach „mystické“ plní od začátku do konce. Není to ovšem tím, že by režisér kolem hlavní postavy od počátku konstruoval nějakou posvátnou aureolu, jakýsi druh svatosti tu vystupuje právě navzdory snaze nedělat z Palacha svatého. Zavadilova nenápadná a velmi nehraná usebranost je něčím, co přesvědčuje bez velkých gest a nekonečné řady situačních point, jež by sestavily onen „plastický obraz hrdiny“, který bývá v takovýchto životopisných snímcích žádán diváckou masou i recenzenty. Film Jan Palach není patetický, a přesto má velmi zvláštní patos.

Z natáčení snímku Jan Palach. Vpravo režisér snímku Robert Sedláček, vlevo představitel hlavní role Viktor Zavadil

Když režisér Sedláček opakuje v rozhovorech k filmu Palachovu mantru „Nepatřím nikomu!“, myslí tím pochopitelně i na sebe, na své umělecké gesto. Je to ovšem – podobně jako snaha Palachova – velmi paradoxní počínání. Sedláček chce dělat filmy, které by se nepodbízely a nešly divákům vstříc či po srsti vkusu, a přece touží po velkém publiku, chce oslovovat množství, i když třeba každého zvlášť. Platí to i pro film Jan Palach, který maximálně kumuluje intimní energii osobní výzvy, výzvy oběti, a to s vědomím, že právě tento způsob, tato filmová cesta bude tím, co dokáže nejlépe přenést Palachovu výzvu k osobnímu duševnímu a občanskému pohybu.

Palachovo osvobození – vedené oním „nepatřit nikomu“ – je (ve filmu) natolik důsledné, že se týká i vztahu k Bohu. Zatímco v tradiční křesťanské zvěsti si nás Bůh nárokuje v každé vteřině životě, v níž jsme vystavováni božskému dohledu a morálnímu pohledu do nitra, Palachova zápalná oběť je možná jedině skrze vzpouru vůči tomuto Bohu. Nepatřit ani Bohu a darovat svou smrt – není to nakonec totéž, co naplňování božského? A není v tomto smyslu Palachův nárok, nárok jeho oběti na své spoluobčany v jistém smyslu ještě větší než absolutní nárok zmiňovaného a všudypřítomného Boha?

Z natáčení snímku Jan Palach. Herci Denisa Barešová a Viktor Zavadil

Palach, na rozdíl od křesťanského Boha, nevyzývá k nápodobě. Jeho oběť by se dalachápat jako věčná výčitka všem, kteří jsou lhostejní k veřejnému dění, jež nakonec válcuje a umenšuje jejich duše. I tato vrstva by se v Sedláčkově filmu asi dala najít, závěr filmu ale překračuje pole výčitky, jež má nesporně moralistní, mravokárný rozměr, jehož součástí je i kýčovité dávání sebe sama za příklad a vzor. K tomu má Jan Palach v Sedláčkově pojetí daleko. Palach je u něho čiré „memento mori“. Připomenutí bolestnosti smrti, které se sice nevyhneme, která nám však zároveň připomíná, že se máme neustále pokoušet ji překračovat.

Tento existenciální závěr je také jediná forma přivlastnění Palacha, kterou si režisér Sedláček připouští. A také jediný přijatelný způsob Palachovy heroizace. Všechny ostatní cesty vyzdvihování jeho činu narážejí na riziko míjení a nepochopení, v němž se zároveň odrážejí projekce nedostatečnosti, frustrace a letargie společnosti. I pro Sedláčkova Palacha, zdá se, platí brechtovské varování – „Běda společnosti, která potřebuje hrdiny!“