Můj a náš srpen 1968

Tak jako básník Rimbaud, kdysi poznal, že „já je někdo jiný“, dospěla i řada světových myslitelů k závěru, že k vlastnímu já se dostáváme teprve skrze druhého. Není vyloučeno, že to platí i pro celá společenství, jimž se od 19. století říká národy.

Proto je také tak důležité, jak nás jako národ vidí svět, jak svého času naznal i první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který obraz Čechoslováků v zahraničí považoval za nutný korektiv snění o vlastní výjimečnosti a skvělosti.

Vztáhneme-li toto „metodologické“ východisko na připomínku událostí srpna 1968, pak se jako nejzajímavější jeví díla, která pro tuto příležitost vznikla pod zahraničníma rukama, zahraničním pohledem a s jiným citem.

Většina textů v zahraničním tisku převypravovala tehdejší události, ostatně podobně, jako to dělala média česká, která souvislosti pražského jara příliš nerozvíjela a nesnažila se je interpretovat v současném či dokonce v přicházejícím kontextu. Našla se však i díla, která šla za tento formální rámec a vstoupila do řeky historie náročnějším gestem.

Mám na mysli především dva dokumentární projekty: mezinárodní koprodukční film Occupation 1968, který po padesáti letech sleduje cesty tehdejších okupantů; a potom dokumentární film Anny Kryvenko Můj neznámý vojín, který velmi originálním způsobem ukazuje, že dějiny se nepíší primárně do knih, ale že každý z nás si musí dějiny nejprve přivlastnit, učinit je součástí svého života, tedy že skutečné dějiny se píší v nás.

Z filmu Můj neznámý vojín

Film Okupace 1968 natáčí invazi z roku 1968 pohledem z druhé strany. I tam někde konec konců byli lidé, kteří jen nevykonávali rozkazy, ale kteří o akci přemýšleli a kteří se s ní museli nějak vyrovnávat a mnozí tak činí dodnes. Konfrontace se minulostí je tu občas velmi bolestná – třeba, když bratr zastřeleného bulharského vojáka N. C. Nikolova zjistí, že jeho bratra zabili Češi, když se snažil od své roty utéct na Západ – ale ve všech pohledech odjinud se z invaze jako objektu historie stává živá lidská událost, ve které jsou hrdinové i oběti na obou stranách.

Tento perspektivismus, který proměňuje dvojrozměrný historický obraz v hlubší holografický záznam, se objevu i ve filmu Můj neznámý vojín. Režisérka Kryvenko přitom „jen“ dodává jména, obličeje a životní souvislosti vojákům, kteří přijeli do Československa zachránit socialismus před kontrarevolucí. V příkladné studii osudu svého prastrýce vrací jeho obličej do rodinných fotografií, které se zjevují na dějinném pozadí přerodu branců v anonymní součást válečného stroje.

Z filmu Můj neznámý vojín

Zpomalené záběry sovětských vojáků na ulicích Prahy jsou velmi emocionální, až manipulativní, protože nutí diváky nacházet si osobní vztah k někomu, ke komu žádný vztah neměli, protože okupační vojsko bylo a je jeden velký kolos a anonym. Polidštěním a pojmenováním a emocionálním přitahováním účastníků invaze zdůraznila režisérka motiv setkání či osobní srážky. Jsou to jiné dějiny, vidíme-li vystrašené oči a obličeje vojáků, jsou to jiné dějiny, vidíme-li, že i oběti dokážou lynčovat nevinné lidi jenom proto, že mluví stejnou řečí jako okupanti.

Filmové dějiny jedné vzpoury…mystický (ne)hrdina Jan Palach

Scéna z filmu Roberta Sedláčka Jan Palach.

Nepatřím nikomu! Věta, kterou hlavní hrdina Jan Palach v stejnojmenného filmu několikrát opakuje, je podle režiséra Roberta Sedláčka klíčem k jeho poslednímu dílu, jež v premiéře vstoupí do českých kin symbolicky 21. srpna. A přitom se zdá, že opak je pravdou: film o Palachovi je přece jen další výzvou k tomu, abychom si Palacha a jeho čin nějak, znovu či poprvé, konečně přivlastnili?

Proměny hrdinů a obětí, přenášení a splácení viny za smrt a nespravedlnost, ale i banalizace zla, to všechno se nakonec nerozevírá do minulosti. Ani jeden z uvedených dokumentů nechce udělat tečku za minulým děním a jaksi navždy je posoudit. Naopak. Dokument se tu odvíjí pro budoucnost a vyzývá k psychické práci nás všech, kteří někdy snadno a příliš lehce soudí to, co nelze odestát, ale jen znovu odžít (přesně tak to ostatně dělá režisérka Kryvenko). Film jakožto dokument vyzývá k živé účasti na dějinách, které nelze jen pozorovat, protože se, ať už chceme nebo nechceme, píšou samy v nás.

Tak tedy – Můj a náš srpen 1968…