Osudy Jiřího Barty. Rozhlasové vzpomínání animátora, filmového režiséra, scenáristy a grafika

31. srpen 2026

Jiří Barta o sobě říká, že je introvert, který má rád svůj klidný kout pro práci. Už od dětství, na které vzpomíná v prvním díle Osudů, přivykl samotě, aby mohl tvořit na papíře své světy. Než si našel svůj rukopis, zkoušel kopírovat Ladu. Hledal se.

Připravila: Lenka Kopecká
Premiéra: 11. 3. 2024

S animací se seznámil už v roce 1968, kdy vstoupil do divadelního souboru Vedené divadlo, jehož režisérem byl Karel Makonj, který vybíral jak existencionální a expresionistická témata, tak i dětské pohádky. Scéna bohužel v roce 1969 zanikla. Aniž by cíleně uvažoval o své budoucí kariéře, dostává se Jiří Barta v roce 1978 do studia Jiřího Trnky a postupně se mu otevírá řada možností, o kterých jako student UMPRUM v Praze ani nesnil.

„Do studia mě přivedl kamarád Milan Svatoš, který tu pracoval jako animátor a pobídnul mne, abych zkusil napsat nějaký jednoduchý námět.“ A vyšlo to. Barta postupně v tomto studiu vytvořil úspěšné filmy. Zvuk československé animační školy tak díky jeho originalitě posílil i na prestižních zahraničních festivalech.

V jeho filmech najdeme téměř všechny animační techniky od ploškové až po loutkovou animaci, poloplast či pixilaci. Jiří Barta totiž techniky rád kombinuje, včetně hraných scén s herci a zvířaty, aby dosáhl vysněného dojmu. Pro každý námět má originální vyjádření. Jeho filmy nemoralizují, nekárají, nezesměšňují. Své poselství akcentuje inteligentním, lehkým humorem.

Dnes je Jiří Barta ikonou animovaného filmu a profesorem na Fakultě umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Netoužil po úspěchu, chtěl si splnit své sny. A to se mu podařilo. Jen film Golem stále na realizaci čeká...

autor: Lenka Kopecká
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.