Osudy Jaromíra Šofra. Kouzelník barev a světla
Výjimečný kameraman s duší romantika, vášnivý saxofonista, fotograf a malíř magického realismu vypráví prostřednictvím kamery, hudebního nástroje a palety barev svůj vnitřní svět, tak jako ho vidí v různých etapách svého profesního i soukromého života. Jaromíru Šofrovi sluší přívlastek talentovaný a fenomenální člověk, který by mohl být se svým osudem spokojený. O tom, zda tomu tak bylo, vypráví v rozhlasových Osudech.
Zklamání
Jaromír Šofr se pochopitelně vrací do svého dětství, do Třebíče, která mu v 50. letech poskytla kulturní a intelektuální zázemí. Rád fotografoval a už ve 13 letech objevil kouzlo tónů altového saxofonu. Hudba a fotografie mu zprostředkovaly únik do jiných světů, než byl ten socialistický, nevlídný a těžce realistický svět 50. let, který vůči lidem, kteří nesouzněli s jeho ideologií, byl nemilosrdný.
K nim patřila i rodina Šofrů, která vlastnila lékárnu v Třebíči a bohužel po roce 1948 o ni konfiskací majetku přišla. Šofrovi tak byli násilně donuceni ukončit podnikání a opustit svůj domov. Tento moment se Jaromírovi hluboce vryl do paměti.
Únik z Třebíče
Touha být kameramanem ho hnala do Prahy na FAMU, kde napoprvé složil zkoušky na katedru filmové fotografie a televizního obrazu. Na Třebíč nezanevřel, ale nové město mu umožnilo v 60. letech proniknout do kulturních a uměleckých sfér. Osudové setkání na škole s režisérem Jiřím Menzelem, Ewaldem Šormem, Janem Němcem a Věrou Chytilovou mu odstartovalo nadějnou kariéru. V rozhlasových Osudech zavzpomíná na vzájemnou spolupráci na filmech.
Cenu americké Akademie za nejlepší cizojazyčný film Ostře sledované vlaky sice v roce 1968 Šofr nepřebíral, ale jeho vizuální styl a osobitá práce s kamerou tomuto mezinárodnímu úspěchu bezpochyby přispěly. Nová československá vlna Jaromíru Šofrovi učarovala. Mohl uplatnit nové postupy, autentický styl, originální pohled za kamerou a cit pro dobovou atmosféru 30. a 40. let. Jeho brilantní vnímání světla a barev podtrhlo poeticko-satirický tón celého díla.
Jak sám říká, kamera ho spíše lákala po té umělecké stránce než po té technické. V letech 1999 až 2008 si jeho metodiku pochvalovali i studenti na prestižní umělecké vysoké škole Columbia College Chicago. Je nutno podotknout, že Jaromír Šofr se stal jedním z hlavních průkopníků a spoluautorů revoluční metodiky DRA (Digitálně Restaurovaný Autorizát). Za svou uměleckou tvorbu si vysloužil několik tuzemských i mezinárodních ocenění.
Výběr mezinárodních cen:
Cena Zlatá žába na festivalu Energa CAMERIMAGE:
Jaromír Šofr společně s Jiřím Menzelem obdržel Cenu za celoživotní spolupráci režiséra a kameramana (Award for Duo: Director – Cinematographer 2007)
Zlatá kamera 300 za celoživotní dílo (Makedonie):
V roce 2015 získal prestižní ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu Manaki Brothers v makedonské Bitole. Jde o nejstarší kameramanský festival na světě. Jaromír Šofr se stal druhým českým kameramanem v historii (po Miroslavu Ondříčkovi), který tuto cenu pro světové mistry obdržel.
Čestné ocenění evropské federace IMAGO:
V roce 2012 mu generální tajemník Evropské kameramanské federace IMAGO osobně předal Cenu za celoživotní přínos kinematografii. Toto ocenění vyjadřuje absolutní uznání ze strany evropských profesních kolegů.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Margaret Attwoodová: Příběh služebnice. Románová dystopie, ze které mrazí
-
Karel Poláček: Hostinec U kamenného stolu. Tragikomické příhody z jednoho lázeňského městečka
-
Benjamin Klička: Slečna z kiosku. O nástrahách dospělého života
-
Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Slavný fantaskní příběh o muži, jehož čas plyne opačným směrem
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.