Osudy architektky Evy Jiřičné. Od návrhů pokojíčků pro panenky ke světovému uznání
Osudy Evy Jiřičné jsou plastickým obrazem vzpomínek, zamyšlení, zkušeností i zklamání ze dvou nevyvedených vztahů. Přesto ji tyto skutečnosti nezlomily. Velký vzor měla ve svých rodičích, kteří žili harmonicky. Vždy usměvavý tatínek s duší malého kluka měl na svou dceru velký vliv a Eva Jiřičná na něho ráda vzpomíná, stejně jako na svou maminku, od níž převzala cenná přísloví a rady, kterými se prý ostatně řídí dodnes.
V rozhlasových Osudech se Eva Jiřičná logicky vrací nejprve do svého dětství, poznamenaného 2. světovou válkou a ideologií 50. let. Jako malá neuměla kreslit tak jako její tatínek – architekt, ale byla snaživá a trpělivá. Mezi první náčrty patřila nejprve její vlastní ruka, pak ruka bratříčka a poté další tvůrčí pokusy.
Ráda modelovala panenky na násadku od tužky a z celofánového papíru jim vyráběla sukýnky a klobouky. Z dětských představ se tak vyklubaly úsměvné hračky a pokojíčky. Inspiraci hledala také v Jizerských horách, kam jezdívala jako malá školačka se svou třídou na výlety. Sklíčka v lese jí učarovala a posloužila jako materiál pro stavbu skleněných hradů. Tam někde se už formoval její vztah k prostoru a designu.
Štíhlá žena s přirozenou elegancí milující jógu i pilates. Skromná a šarmantní dáma světové architektury – stále pracovně vytížená. Čas dělí mezi Prahu – Londýn – Zlín – místa, která mají pro ni silný emoční podtext a vyžadují od ní i pracovní povinnosti. Její mysl je stále svěží a plná architektonických nápadů, jakkoli v rozhlasovém pořadu mluví Eva Jiřičná i o stárnutí. Čas rozložený do pěti zastavení byl vzácný jak pro mne, tak pro paní Evu, neboť mohla rozkrýt paletu barevných vzpomínek, úvah a přání.
Lenka Kopecká
Cestu k architektuře si musela doma prosadit, neboť tatínek zastával názor, že tato profese se pro ženu nehodí. I když původně jako studentka gymnázia snila o kariéře světoznámé chemičky, architektura zvítězila. A tak, jak to v životě bývá, zapracovala náhoda – byl to kamarád, který ji přemluvil, aby šla s ním zkusit studia. A pak už v tomto světě zakotvila.
Eva Jiříčná
Vystudovala architekturu na ČVUT v Praze a AVU v ateliéru Jaroslava Fragnera. V roce 1968 odjela na stáž do Londýna a od té doby žije ve Velké Británii. Je držitelkou Řádu Britského impéria za design. Má vlastní dvě architektonická studia. Mezi její nejvýznamnější projekty patří Nová oranžerie Královské zahrady na Pražském hradě, interiéry luxusních londýnských butiků a několik budov Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Z rozené Moravanky, která neztratila v Anglii svou českou duši, se stala světově uznávaná architektka. Jako první z českých architektů se dostala do knihy Století designu – průkopníci designu 20. století.
Související
-
Je úžasné pracovat s mladými lidmi, kteří myslí pořád dopředu, říká architektka Eva Jiřičná
Světoznámá architektka vypráví, jak ji sklo ohromilo už v dětství. Vysvětluje, v čem se současná témata architektury liší od těch z doby, kdy přijela do Velké Británie.
-
Nejposlouchanější hry a četby na Vltavě
Nenechte si ujít exkluzivní hry a četby s prodlouženou dobou poslechu.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.