Osudy architektky Evy Jiřičné. Od návrhů pokojíčků pro panenky ke světovému uznání

V rozhlasových Osudech se Eva Jiřičná logicky vrací nejprve do svého dětství, poznamenaného 2. světovou válkou a ideologií 50. let. Jako malá neuměla kreslit tak jako její tatínek – architekt, ale byla snaživá a trpělivá. Mezi první náčrty patřila nejprve její vlastní ruka, pak ruka bratříčka a poté další tvůrčí pokusy.

Nová Oranžerie z pera architektky Evy Jiřičné|foto:Jolana Nováková, Český rozhlas

Ráda modelovala panenky na násadku od tužky a z celofánového papíru jim vyráběla sukýnky a klobouky. Z dětských představ se tak vyklubaly úsměvné hračky a pokojíčky. Inspiraci hledala také v Jizerských horách, kam jezdívala jako malá školačka se svou třídou na výlety. Sklíčka v lese jí učarovala a posloužila jako materiál pro stavbu skleněných hradů. Tam někde se už formoval její vztah k prostoru a designu.

Štíhlá žena s přirozenou elegancí milující jógu i pilates. Skromná a šarmantní dáma světové architektury – stále pracovně vytížená. Čas dělí mezi Prahu – Londýn – Zlín – místa, která mají pro ni silný emoční podtext a vyžadují od ní i pracovní povinnosti. Její mysl je stále svěží a plná architektonických nápadů, jakkoli v rozhlasovém pořadu mluví Eva Jiřičná i o stárnutí. Čas rozložený do pěti zastavení byl vzácný jak pro mne, tak pro paní Evu, neboť mohla rozkrýt paletu barevných vzpomínek, úvah a přání.
Lenka Kopecká

Cestu k architektuře si musela doma prosadit, neboť tatínek zastával názor, že tato profese se pro ženu nehodí. I když původně jako studentka gymnázia snila o kariéře světoznámé chemičky, architektura zvítězila. A tak, jak to v životě bývá, zapracovala náhoda – byl to kamarád, který ji přemluvil, aby šla s ním zkusit studia. A pak už v tomto světě zakotvila.

Eva Jiříčná

Vystudovala architekturu na ČVUT v Praze a AVU v ateliéru Jaroslava Fragnera. V roce 1968 odjela na stáž do Londýna a od té doby žije ve Velké Británii. Je držitelkou Řádu Britského impéria za design. Má vlastní dvě architektonická studia. Mezi její nejvýznamnější projekty patří Nová oranžerie Královské zahrady na Pražském hradě, interiéry luxusních londýnských butiků a několik budov Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Z rozené Moravanky, která neztratila v Anglii svou českou duši, se stala světově uznávaná architektka. Jako první z českých architektů se dostala do knihy Století designu – průkopníci designu 20. století.