Osude náš, tak děravý, tak rozviklaný.

Jestliže se jeho poezie v knihách Podivice a Obec pohybovala ponejvíce v genealogické škále, intimní i obecné, rodného kraje ve snaze zachytit mizející venkovský svět a uzlové body básníkova dětství, dovršuje Čas dýmu, obzvláště ve své první části nazvané Z přelomů, pohyb naznačený a započatý již ve třetí sbírce Les, který bychom mohli charakterizovat jako překračování vlastních stínů. Hrozilo totiž, že autor uvízne, ustrne ve svých typických tématech a stereotypech.

I v nové knize se setkáváme s místními názvy obcí (Zahrádka, Ježov, Kožlí), krajovými idiomy (strejka, kapsly, výmola) anebo expresivními shluky slov ("Břichatec v trenclích vychrst z okna škopek špíny"). Se zkašpařenými masopusty a veselicemi, s obyčeji dávno vypadlými z kontextu, který jim dával smysl ("Hladoví dům po živých, po rukou stoly"). Obrazy často zůstávají téměř stejné, ale nyní vyvstávají především v perspektivě básníkova přebývání ve světě, v jeho zde a teď.

Některé básně - viz oddíl Zápisky z nemoci - jsou nemluvně strohé záznamy z nemocničního prostředí, v nichž se zrcadlí poslední věci člověka, ale nejsilnější texty vznikají tehdy, když výčtem sytě, někdy až nemotorně konkrétních obrazů probleskne zasaženost vnitřním poznáním. Nové možnosti Doležalovy poetiky naznačuje kratinká báseň Dvůr v dubnu připomínající haiku: "Rašící květy, / po trávě / stín motýlí letí". Celkový silný dojem z jeho nejnovější poezie však oslabuje několik textů, jež jsou příliš z vědění nebo nestačily uzrát v báseň.