Oslava moderní mexické kultury. Adam Štěch navštívil jeden z největších hotelů v Mexico City – Camino Real Polanco
Hotel jako dokonalé umělecké dílo zpracoval ku příležitosti konání letních olympijských her 1968 v Mexico City architekt Ricardo Legorreta. I přesto, že byly některé významné původní části jeho interiéru změněny či odstraněny, stále si zachoval v některých místech a detailech svou meditativní spiritualitu.
Architekt Ricardo Legorreta navázal ve své tvorbě na mistra mexické moderny Luise Barragána, od kterého se poučil ve vytváření spirituální architektury kombinující pestré barvy a jednoduché kubické formy. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří bezesporu Hotel Camino Real Polanco, nacházející se ve čtvrti Chapultepec v blízkosti významných muzeí, včetně slavného muzea antropologie. Legorreta začal pracovat na projektu na začátku své kariéry a podněty Luise Barragána hrály při jeho realizaci zásadní roli.
Camino Real Polanco se stal oficiálním hotelem letních olympijských her v Mexico City v roce 1968. Jeden z největších mexických hotelů své doby je oslavou moderní mexické kultury a pestré senzibility země. Legorreta spolupracoval s celým týmem výtvarníků, kteří společně vytvořili komplexní umělecké dílo. Výrazné žluté, růžové nebo modré barvy pokrývající monolitické stěny vytváří neustále se proměňující atmosféru hotelu. Světlo a stín putuje po jeho stěnách a v interiéru vytváří hru linií a odrazů.
Ikonickou se stala především vstupní část hotelu. Té dominuje růžová abstraktní plastika původem od německého sochaře Mathiase Goeritze, která zároveň odděluje hotel od ulice a rytmizuje celý prostor. Původně byla provedena v černé barvě. Za ní se pak nachází tzv. The Fountain of Eternal Movement, fontána podle návrhu slavného japonsko-amerického sochaře Isama Noguchiho. Ten zcela proměnil tradiční podobu fontány a vytvořil kamenem obložený bazén, ve kterém se voda vlní a vytváří víry v různých časových intervalech. Výsledkem je velké performativní představení vodního živlu.
I uvnitř pokračuje velkorysost prostorového konceptu. Recepční část se nachází v prostorné hale s mohutnými nábytkovými solitéry, například svítící sedací skulpturou z onyxu, kterou sám Legoretta navrhl pro hotel až v devadesátých letech během rekonstrukce. Stěny jsou pokryté rozměrnými freskami mexického designéra a výtvarníka Pedra Friedeberga a malíře Rufina Tamaya. Celkový spirituální charakter zosobňuje tzv. modrý salón, který Legorreta opatřil sytě modrým nátěrem a mělkou vodní hladinou, nad kterou hosté popíjejí koktejly, sedíc na legendárních židlích značky Knoll.
V hotelu se donedávna také nacházela kovová plastika od amerického kinetického sochaře Alexandera Caldera. Ta byla bohužel odstraněna v rámci ne zcela citlivé rekonstrukce a v roce 2003 prodána v aukční síni Christies za téměř 6 000 000 dolarů.
Související
-
Jak vypadá nejkrásnější střecha světa? Adam Štěch ukazuje vrcholné dílo João Artacha Jurada
Dekorativní modernismus João Artacha Jurada byl vždy na okraji architektonické scény. Považovali ho za manýrismus a kýč.
-
Veřejná architektura jako umělecké dílo. Adam Štěch objevuje společenské centrum ve městě Eslöv
Dokonale zachovalý interiér společenského centra ve městě Eslöv na jihu Švédska z roku 1957 je mistrovským dílem architekta Hanse Asplunda.
-
Dokonalý úkryt před každodenním světem. Letní dům Rolanda Rainera splývá s přírodou
V rakouské vesnici St. Margarethen najdeme hned několik vynikajících příkladů rakouské moderny. Adam Štěch uvádí jako příklad dům vídeňského architekta Rolanda Rainera.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
