Odcházení
Státník v ovocném sadu Uvedení poslední hry Václava Havla Odcházení v pražské Arše provází celá řada "senzací", jejichž akční emoční rádius poznamenal i některé popremiérové publicistické reakce: od pohněvaného údivu nad těmi, jimž se opus v režii Davida Radoka dost nelíbí, po poněkud přezíravý údiv nad stoupenci inscenace.
Po návštěvě již usazené produkce na desáté repríze rád konstatuji, že jde o mimořádnou divadelní událost, která se vyznačuje především výsostnou profesionalitou a pokornou, leč invenční službou autorovu textu. Jde o jemně nuancovanou a bohatě propracovanou inscenaci, která si mohla dovolit (či k tomu byla "díky" předchozím neúspěšným jednáním odsouzena) pokud možno co nejpřesnější výběr herců podle autorových i režisérových představ. Hereckou trupu netvoří tedy soubor jednoho divadla. Na scénu vstupují nejenom Havlovi přátelé Jan Tříska a Vlasta Chramostová, ale také zralí a typově výrazní herci s odlišnými jevištními zkušenostmi (Bořivoj Navrátil, Jan Skopeček), známí protagonisté mladší či střední generaci i překvapivě přesní nováčci.
Pozornost na sebe strhávají především Jan Tříska v roli exkancléře Riegra a Zuzana Stivínová v partu jeho přítelkyně Ireny. Tříska podává s přesvědčivou gestickou i deklamační jiskrou zlom v jistotách státníka, jehož ideály budou politickými pokračovateli evidentně devalvovány; demaskuje také jeho částečnou sebezahleděnost a v úryvcích ze Shakespearova Krále Leara má možnost "citovat" z kreace, s níž poprvé vystoupil při návratu na česká jeviště. Dobře zavedená milenka (na tomto postu vlastně také celebrita) Irena má v podání Zuzany Stivínové sílu praktičtější poloviny páru. Její dominantní postavení v domácnosti i výrazné partnerovo ovlivňování při novinářských interview se v poněkud tajemném zabarvení snoubí s nadstandardním vtahem ke stálé přítelkyni a vlastně trochu služce Monice.
Dynamickou protiváhu k Riegrovým "slušným" pochybám i lidským slabostem tvoří jeho cynický nástupce Klein v ukázněné, přesto mrazivé kreaci Ivana Řezáče. Také Marek Daniel v partu tajemníkova tajemníka Viktora suverénně vystihuje asertivní bezpáteřnost přisluhovače moci. Inscenace se díky múzické režii a vhodně vybraným představitelům může blýsknout i kreacemi dosud neznámých aktérů (připomeňme alespoň mocnými muži přitahovanou politoložku Beu v podání Dory Bouzkové či vypočítavou a chladně kalkulující Riegrovu dceru Vlastu v přesvědčivém ztvárnění Evy Hromníkové).
Na sugestivní scéně evokující ovocný sad (Čechovův Višňový sad a Král Lear jsou v Havlově textu hojně citované hry) se v přesném rytmu odvíjejí jevištní situace. Dynamizování světly, zvukem, hudbou, divadelním deštěm i větrem dodává hořké Havlově moralitě také podstatné prvky jevištní krásy. Jediný moment, s nímž jsem se při vnímání výjimečného představení potýkal, jsou autorovy vstupy a scénické poznámky. Při četbě textu jsem se jimi velice bavil, v "hlasité" verzi samotného Havla z reproduktoru se mi jich zdálo o něco víc, než je nutné, byl jsem vytrhován z radosti nad divadelní iluzí. Možná však právě o to autorovi i režisérovi šlo.
Nejposlouchanější
-
George Bernard Shaw: Pygmalion. Jiřina Bohdalová a Miloš Kopecký v brilantní irské komedii
-
Charles Dickens: Vánoční koleda čili Vánoční povídka s duchy. Dojemná proměna lidského srdce
-
Hans Christian Andersen: Sněhová královna. Slavná pohádka o nebezpečné výpravě malé holčičky
-
Vánoční vyprávění Sigismunda Boušky, Marka Piętoně, H. Ch. Andersena a Josefa Lady
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.