Od zimy k jaru

14. duben 2014

A zase je tu jaro, ten prastarý a přece stále znovu svěží, čerstvý a opojný zázrak nového začátku, dar světla a tepla, které nezadržitelně, trpělivě, pomalu ale jistě vyhání poslední stíny zimy. A ptáci ve větvích jsou už zase opilí štěstím a zpívají a cvrlikají nepříčetnou radostí až do umdlení a ochraptění. Přichází vláda slunce, blíží se „lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas a borový zavání háj,“ jak kdysi zpíval nesmrtelný Karel Hynek Mácha.

Zase jsme svědky toho zázračného divadla, příroda se probouzí k životu, brouci lezou ze svých škvír a mouchy tančí a bubnují na okenní tabule, po dlouhé noci přišel den. Ano, možná musíme v zimě mrznout, aby nás znovu omráčilo jaro, možná musíme snášet mrazivou zimu a tmu, aby nás znovu oslnily paprsky jarního slunce.

Snad musí to staré zemřít, abychom znovu zažili zázrak vzkříšení. Nejspíš to potřebujeme vidět stále znovu. Nejspíš to není samo sebou, že nám příroda rok co rok staví před oči tu fascinující podívanou, to dech beroucí salto mortale, to každoroční vítězství života nad smrtí, když na jaře vykouknou první zelené lístky a ptáci nesměle rozjedou ten svůj jazzový koncert ve větvích.

Možná musí chvíli zavládnout smrt, aby život mohl povstat v nové síle. Možná musíme stále znovu sledovat, že síly smrti a zkázy nemají poslední slovo, že „světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“, jenom to tak pár zimních měsíců vypadalo. Možná nám musí moudrá matka příroda každý rok na jaře připomenout, co to vlastně slavíme o Velikonocích a o čem to vlastně zpíváme v kostele.

autor: Pavel Hošek
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.