Od pěti let jsem nepochyboval, že svůj život zasvětím klavíru. Je to můj osud, říká Jan Bartoš

2. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pianista Jan Bartoš

Má rád hudbu Leoše Janáčka, Ludwiga van Beethovena i Vítězslava Nováka, kterou nedávno připomněl spolu se SOČRem na CD. Píše se o něm jako o mimořádném zjevu současné hudební scény. Klavírista, organizátor hudebního života a pedagog Jan Bartoš byl hostem Vizitky, kterou moderoval Daniel Jäger. 

Když Jan Bartoš před pěti lety studoval Dvořákův Klavírní koncert g moll, narazil také na klavírní koncert jeho žáka Vítězslava Nováka. „Období, ve kterém působili Novák, Suk, Smetana a Dvořák, miluju. Romantických koncertů nemáme moc, o tom Novákově jsem věděl, ale nikdy ho neslyšel,“ poznamenává.

Čtěte také

Novákův koncert e moll nakonec nahrál spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu na CD, které vyšlo před několika týdny. Proč ale po této hudbě nesáhli dramaturgové už dříve? Podle Bartoše za to může sám autor, jenž ji pohaněl už ve svých pamětech. V této absolventské práci prý totiž vyvrcholil spor mezi Novákem a jeho učitelem z konzervatoře Antonínem Dvořákem o princip národní hudby. „Dvořák vedl studenty k tomu, aby se inspirovali lidovou hudbou, to ale Novák odmítal. Miloval Brahmse, Liszta, což je ostatně v jeho tvorbě slyšet a výjimkou není ani tento koncert,“ dodává.

Podle Bartoše je z díla poznat, že se nejedná o „úplně zralého Nováka“, dobře je tu ale slyšet jeho kvalita – krásně klenuté melodie. „Tento koncert je pro klavíristu napsaný lépe než koncert od Dvořáka, ten je dost krkolomný,“ míní. Malá komplikace ale pro Bartoše při nahrávání přeci jen nastala. Novák originálně střídá velké orchestrální plochy s dlouhými sóly. Udržet tah v partu i poté, co Bartoše vystřídal orchestr, prý nebylo pro klavíristu jednoduché. 

Jednou jsem chyběl a byl to průšvih

Jan Bartoš pochází z rodiny, kde se hrálo na cimbál, housle či kytaru. Klavír ho prý přitahoval od tří let, od pěti pak začal jezdit do Ostravy na klavírní lekce. Zlomovým momentem pro něj byly klavírní kurzy v Písku. Seznámil se zde s profesorem Martinem Ballým, u nějž později studoval v Praze v hudební škole ve Voršilské ulici. „Pan ředitel z Voršilské mě chtěl podpořit, lobboval za to, abychom s mámou dostali od magistrátu byt. Než se tak stalo, měsíc jsme bydleli na ubytovně na hlavním nádraží,“ usmívá se.  

Jan Bartoš

Následovala studia na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy, kde studenti kromě špičkových klavírů mohli využívat třeba i posilovnu, nahrávací studio nebo bazén, na AMU a také v zahraničí – semestr strávil na královské konzervatoři v Amsterodamu a stipendijní pobyt absolvoval i na Manhattan School Of Music v New Yorku. „Rok tu vyjde na zhruba padesát tisíc dolarů. Studenti tu na profesory vyvíjejí enormní tak a na všechny hodiny se musí chodit naprosto přesně. Já jednou nebyl na kurzu gregoriánského chorálu, protože jsem měl koncert, a byl z toho průšvih.“

Jan Bartoš ve Vizitce mluvil také o svém oblíbenci Leoši Janáčkovi a zmínil i klíčové postavy jeho profesního života.

Jan Bartoš a Jakub Hrůša

O prvním klavírním recitálu, který kdy slyšel, hovoří jako o satori – tedy osvícení. Hrál ho jeho budoucí pedagog Ivan Moravec (1930 – 2015) a Jan Bartoš prý hned věděl, že právě Moravcova cesta je ta, kterou se chce vydat. První orchestrální koncert zase vedl Jiří Bělohlávek (1956 – 2017). „Dirigoval pak můj debut v Rudolfinu, kdy jsme provedli Mozartův koncert a dur, hráli jsme spolu na otevíracím koncertu Smetanovy Litomyšle a já byl jeho posledním sólistou v Poličce při dvojkoncertu Bohuslava Martinů,“ vypočítává Jan Bartoš. „Moc na něj vzpomínám. Spousta dirigentů krátí se sólisty čas zkoušek, klavírní koncert jde bokem. Se mnou se ale před zkouškou s orchestrem sešel dvakrát. Dvě hodiny jsme to dílo probírali, třikrát jsme poctivě zkoušeli. Vždycky mi věnoval čas a péči, na to nikdy nezapomenu. Je to vzácný rys.“  

Spustit audio