O šumění moře

O pár let později jsem jako student průmyslovky spatřil v jakémsi časopise schéma, jež neslo honosný název „Šumění moře“. Jal jsem se ho tedy bastlit. Nakoupil jsem součástky a plošný spoj, vyleptal jsem patřičné cestičky, vyvrtal dírky, osadil odpory a kondenzátory. Moře ale ne a ne zašumět. Buď že mi to bastlení nešlo, nebo jsem jako člověk suchozemský neměl nárok. Z mého plošného spoje se neozval ani náznak jemného šplouchání, natož pak burácení obřích vln.

Po mnoha letech jsem zašel na půdu v domě, kde jsem se snažil svoje moře oživit. Bydlel jsem od té doby na různých místech, život se měnil a byl pestrý, tady ale věci zůstaly jako dřív, i když na ně usedla vrstva prachu. Na půdě ležela spousta zbytečností, pro mě to ale nejsou obyčejné věci. Jsou to příběhy o tom, co bylo, a co se už nikdy nevrátí.

Dům se bude předělávat, půdu je třeba vyklidit. Hledám aspoň drobnosti, které vezmu s sebou. Našel jsem dětskou promítačku, co jsme s ní svítili na zeď. Vkládal se do ní složitě pohádkový film s kreslenými políčky, na zdi se objevila nejdřív jenom žlutá skvrna, ale pak se objektiv zaostřil, zeď ožila a my zírali na barevný svět, plný netušených možností.

Objevil jsem vykládaná víka na kaštanové krabice, co je vyráběl děda – truhlář. Ležely tam dřevěné bambitky a winchestrovky, které jsme si dělali po vzoru Old Shatterhanda a jeho rudého bratra Vinnetoua. Můj brácha si z koženky dokonce vlastnoručně ušil indiánské mokasíny, ty se ale taky dávno odporoučely do neznáma.

Ve staré skříni ležel dětský vlak, černá a šedá lokomotiva, barevné vagóny, zapojené za sebou navždy provizorně šňůrou na prádlo. Byly tam hliněné figurky vojáků a indiánů a stanů a bizonů, a foťák a vývojka, a školní atlas z první republiky, kdy jsme ještě sousedili s Rumunskem. Vedle skříně stály metr vysoké reprobedny, jež jsem kdysi vyrobil ze staré postele. Jedna už měla vytrhané dráty z repráků, obě vezmou nepochybně za své.

To všechno jsou moje příběhy. Kdosi řekl, že minulost je místo, které člověk rád navštíví, ale nechce se mu tam zůstat. Každý z nás má totiž souřadnice, na kterých mu čas dopřeje malý zázrak, neboť se tam jednoduše zastaví. Dům, ve kterém jsem vyrůstal, čeká nová kapitola, kéž je šťastná pro jeho budoucí obyvatele. A já mimoděk přemítám, že osudové souřadnice jsou jako přístavy na moři. Lodě v nich mohou kotvit, ale jenom proto, aby zase vypluly na další pouť.

Šumění moře, které nikdy nezašumělo, jsem nakonec na půdě nenašel. Buď že bylo dávno vyhozeno, nebo jako suchozemšťan prostě nemám nárok. Každopádně je čas zase někam vyplout.