O podivné oponě

Pár postaviček, každá na drátě, místo krku měly pérko. Když jste drátem šikovně zatřásli, hlava se dala do pohybu a figurka ožila. Stačilo ji už jen legračně dabovat.

Divadlo doplňovaly malované kulisy a prostá opona. Čert, ježibaba a další dvě figurky, kterým jsme říkali Pepek a Maruška, toho k životu víc nepotřebovali.

Je to dávno. Stejně dávno, jako chvíle, kdy jsem se nastěhoval do paneláku na sedmé poschodí s výhledem na další paneláky. Sídliště leželo v kouzelném prostředí dolního toku řeky Moravy, kousek od místa, kde se slavnostně vlévá do Dunaje. Ale záludnost spočívala v tom, že za řekou bylo Rakousko a v Rakousku půvabný zámeček, jako vystřižený z kulis naší loutkohry.

Z miniaturního pokojíku mojí malé dcery Marušky bylo jako na potvoru vidět na ten zámeček. Úzký průhled byl přesný, jako kdyby to zaměřovači schválně z okna našeho bytu zpaktovali. Skulina do svobodného světa připomínala temně roztažené mraky, jež se v jednom místě roztrhnou a nad nimi se ukáže modré nebe.

Onen rakouský zámeček bylo tehdy lepší nevidět, zbytečně nám připomínal, kde to vlastně žijeme. Moje dcera Maruška toužila se do zámečku podívat. Žadonila, abychom tam naší starou škodovkou někdy v sobotu zajeli. Na moji poznámku, že se to nedá, logicky namítala: vždyť je to jenom kousek. A já odpovídal: ty vůbec netušíš, jak strašně daleko to od nás je.

Vysvětloval jsem, že Rakousko je svobodná země, ale my jsme zavřeni za železnou oponou, a proto se to nedá. Ona myslela, že jde o stejnou oponu, jako v našem loutkovém divadle, že se prostě rozhrne a Pepek s Maruškou můžou předvádět svoje kejkle. Upřesnil jsem, že tomuhle se sice taky říká opona, ale ve skutečnosti je to něco mnohem horšího. Že tohle monstrum z ostnatého drátu kousek od našeho paneláku roztáhl bolševik, proti kterému jsou čert s ježibabou učinění dobráci.

Šumava - železná opona|foto: Jan Rosenauer

Maruška to stejně nechápala a já v konečném důsledku jak by smet. Oba jsme toužili podívat se na ten zámeček, jenomže já to vzdal a ona zatím ne. Ježibaba s čertem hráli svoje role mezi kulisami loutkohry, a netušili, že dvě malé figurky na ně musí stejně jednou vyzrát. Tak to za oponou prostě chodí. Akorát nebylo jasné, kudy se děj té velké loutkohry momentálně vydá.

Po čase bolševik padl a byla to velká sláva. Opona se zvedla, a my byli svobodní, a na chvíli jsme si připadali vážně jako v pohádce. I nastartovali jsme starou škodovku a vyrazili na rakouský zámeček, abychom se z něj pro změnu podívali na naše šedivé paneláky. Nebyl to zrovna božský pohled, ale nám to nevadilo, protože pocit, který jsme měli, stál za milión dolarů.

Kus toho ostnatého drátu mám doma dodnes. Jako vzácnou relikvii z loutkohry, ve které jednoho dne zazvonilo a byl naštěstí tolik očekávaný konec.