O otroctví, holocaustu a zlu s Colsonem Whiteheadem

Klasik John Updike ho charakterizoval jako „fascinujícího a mimořádně originálního autora“. Nakolik oprávněně, to mohli letos posoudit i čeští čtenáři. V brněnském nakladatelství Jota totiž na jaře vyšla jeho v pořadí osmá kniha příznačně nazvaná Podzemní železnice, v níž se svérázným způsobem vyrovnává nejen s dědictvím otroctví, ale s rasově komplikovanou historií Spojených států vůbec.
Mozaika vám nyní nabízí rozhovor s autorem.

Jsme rozpolcení. Všichni žijeme mezi tradicí a současností, říká čínský básník Jidi Majia

• Upravit
• Smazat

K prastarým kulturním tradicím a rituálům etnika Nuosu se ve své tvorbě celoživotně vrací čínský básník Jidi Majia. Přestože jeho umění vychází z magické staré Číny a poezie divokých Chladných hor v jihozápadním Sečuánu, jeho tvorba je univerzální a reflektuje život i problémy moderního člověka.

Myslíte si, že otroctví bylo tím největším zlem v dějinách Spojených států amerických?

Největší zlo? O to probíhá taková hodně podivná soutěž, protože podle řady lidí je největším zlem otroctví, ale ještě předtím přece bílí přistěhovalci připravili o půdu domorodé obyvatelstvo, tj. indiány, a provinili se vůči nim genocidou. A právě teď vězníme v něčem, co bych nazval koncentračními tábory, děti nelegálních přistěhovalců ze Střední a Jižní Ameriky. Čili bych rozhodně netvrdil, že zla a hrůz bylo a je ve Spojených státech zrovna málo.

Historicky znamenala železnice pokrok, zejména v USA se stala jeho symbolem. Dnes je ale veřejná doprava víceméně záležitostí chudých a lidí, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni. Vidíte v tom ironii?

Ano, samozřejmě, železnice byla mocným symbolem pokroku, zatímco podzemní železnice byla ve skutečnosti síť lidí, kteří pomáhali uprchlým otrokům, aby se dostali z Jihu na svobodný Sever. A podzemní železnice se jí začalo říkat právě proto, že ta představa v sobě měla sílu – i když mimochodem i několik dospělých jedinců, s nimiž jsem se setkal, věřilo, že šlo o nějaký historicky reálný vláček v podzemí. Nicméně abych se vrátil k otázce: když dnes pozorujete newyorské metro a jeho podzemní stanice, stěží ho udržujeme v provozu, a je to jen pár mil. Sám jsem Newyorčan a metro chápu jako velkou vymoženost, příšerně ho však zanedbáváme – a stalo se tedy symbolem opaku toho, co chápeme pod pojmem pokrok. Je to příklad naší upadající infrastruktury.

Colson Whitehead na Festivalu spisovatelů, 2018|foto: Festival spisovatelů Praha

Ve vašem románu jste se inspiroval četnými díly afroamerické literatury. Myslíte si, že afroamerická literatura by měla být chápána jako nezávislá od té hlavní, mainstreamové americké literatury?

Já bych tak knihy nezařazoval. Sám se cítím ovlivněný například taky Gabrielem Garcíou Márquezem, a to hlavně v románu Podzemní železnice. Ovšem když píšu realistický příběh, inspiruje mě třeba i takový Raymond Carver, čímž chci říct, že se pořád rozhlížím kolem sebe a hledám vzory. Nemyslím si tedy, že by se afroamerická literatura a její vývoj měla studovat odděleně od ostatních písemnictví, ale s nimi zároveň. A ještě bych dodal, že já nikdy nevnímám romány, povídky a umění vůbec v závislosti na tom, do kterého tábora patří. Podněty se dají najít všude.

Abyste mohli zabíjet, musíte se dobře dívat – stejně jako návštěvníci galerie, říká režisér Julian Hetzel

• Upravit
• Smazat

Vidět znamená konat. Dívat se znamená zabíjet. Umění a válka se střetly v performativní instalaci „Automatický odstřelovač“ německého režiséra působícího v Nizozemsku Juliana Hetzela, která byla uvedena na festivalu 4+4 dny v pohybu. Skrze umění – výtvarné i performativní – se společně se dvěma herci rozhodl promlouvat o válečném násilí, které je prováděno s odstupem prostřednictvím dronů.

Vaše postava Cory se ukrývá v podkroví domu podobně jako Anna Franková. Hodně evropských kritiků si povšimlo, že je to asi vědomá narážka na holocaust. Myslíte si, že srovnávat holocaust s otroctvím má vůbec nějaký smysl?

Jistě, i když původně jsem se odpíchnul od jednoho konkrétního vyprávění otroka – a sice ženy jménem Harriet Jacobsová, která se v podkroví schovávala celých sedm let, než se jí podařilo přejít na Sever. A místo úkrytu má tak s Annou Frankovou bezpochyby společné, třebaže oba osudy jsou srovnatelné i co do zvěrstev, jakých jsou lidé schopni. Poměřovat krutosti během otroctví a za holocaustu bych nechtěl, ale nacisté se zjevně poučili od našich amerických pseudovědců, kteří pěstovali eugeniku a různé teorie stran čistoty ras, a taky z toho, jak byli ve Státech v rámci takzvaných zákonů Jima Crowa pronásledováni koncem 19. století černoši. Tyhle americké myšlenky si zkrátka přisvojili a za druhé světové války dovedli až do obludných extrémů – čili paralely mezi tím, jak se u nás zacházelo s černochy a jak se Židy v Evropě 30. a 40. let, tu jsou.

Měla jsem čest vést o vaší knize diskusi s dvěma odborníky, kteří se zabývají americkou literaturou. Jediná kritická poznámka byla, že v knize není dostatek humoru. Byl to váš záměr, vyhnout se humornému aspektu jakékoli životní situace?

I já obvykle docela hýřím vtipem, ovšem Podzemní železnice byla moje osmá kniha: a ve srovnání s humorem v mých ostatních prózách má určitě nejméně legračních pasáží. Dohromady vlastně jsou, pokud dobře počítám, jenom tři – zatímco ve své předposlední knize, která byla o pokeru, jsem se zase snažil vtěsnat žertovných scén co nejvíce. Podle mého názoru je humor prostě prostředek, zrovna tak jako je realismus prostředek – a když jsem se propracoval k Podzemní železnici, přišlo mi v pořádku, že se komice protentokrát vyhnu.