Jsme rozpolcení. Všichni žijeme mezi tradicí a současností, říká čínský básník Jidi Majia

10. říjen 2018
Jidi Majia na Festivalu spisovatelů, 2018

K prastarým kulturním tradicím a rituálům etnika Nuosu se ve své tvorbě celoživotně vrací čínský básník Jidi Majia. Přestože jeho umění vychází z magické staré Číny a poezie divokých Chladných hor v jihozápadním Sečuánu, jeho tvorba je univerzální a reflektuje život i problémy moderního člověka.

Jidi Majia byl letos jedním z hostů mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha, na kterém četl z básnické sbírky Slova v plamenech, účastnil se také diskuse na téma živého zla v současném světě.

Slovanský dřep jako symbol hrdých Východoevropanů. V MeetFactory vystavuje i provokativní Oleg Kulik

Slav Squatting and Its Discontents

Slovanský dřep, to je doslovný překlad fenoménu Slav Squatting, který vznikl v postsovětské atmosféře na východoevropských sídlištích a díky internetu se stal hitem a inspirací řady vizuálních umělců a hudebníků.

Přijíždíte na Festival spisovatelů, jehož hlavním tématem je letos „živé zlo“. Každý z přijíždějících autorů má o podobě zla jistě svou vlastní představu, každý s ním má i svou autentickou životní zkušenost. Co si pod pojmem živého zla vybavujete a představujete vy sám?

Navzdory všem národnostním rozdílům se všichni jistě shodneme na tom, že zlo a dobro jsou kategorie, které provázejí lidstvo od jeho počátků. Že je to něco zásadního, existenciálního, něco, co se prolíná všemi kulturami, a co přesahuje všechny rozdíly mezi námi. Já sám vnímám zlo jako sílu, která nám dává důvod neustále pracovat na kultivaci ducha, jak neustále zlepšovat sami sebe. Myslím si, že k tomu nám pomáhá náboženská víra. Smyslem jakékoli víry je právě pokořit zlo, bojovat se zlem tak, aby ve světě vítězilo dobro. Tento zápas je neustálý a nekonečný. Nejdůležitější je proto nevzdávat se. O dobro musíme aktivně a vytrvale bojovat každý den. Sami se sebou, sami v sobě. Protože zlo, podobně jako dobro, v sobě nosí každý z nás.

Co považujete za největší a nejnebezpečnější „živé zlo“ současné Číny?

Na to je těžké odpovědět, zvlášť když chceme mluvit v měřítku tak velké země, jako je Čína. V každém případě platí, že Čína se v současné chvíli nachází ve fázi rychlého, překotného rozvoje, životní úroveň obyvatel se mění a jde rapidně nahoru. Ekonomická síla a materiální zisk jsou pro Číňany v současnosti velká výzva. Jsou to silná lákadla k tomu, aby člověk zvolil rychlou cestu k mamonu a blahobytu a vzdával se duchovních a hodnotových principů. Pokud bych měl tedy poukázat na největší nebezpečí současnosti, zmínil bych právě toto. Čína je země, kde žije čtvrtina světové populace. Proto je důležité, aby si tato čtvrtina lidstva vybírala cestu hodnot a dobra, nikoli cestu materialismu, spotřeby, konzumu. Je to důležité nejen pro Čínu, ale pro celý svět.

Zrodila se hvězda. Možná se tak narodila, možná je to Lady Gaga…

Zrodila se hvězda, 2018

Lady Gaga v režijním debutu Bradleyho Coopera naplno dokazuje, že je jednou z nejvšestrannějších uměleckých osobností dneška.

Mluvíte o duchovních principech, o víře. Vy sám patříte k národnosti Nuosu, hrdému etniku ukotvenému v čínské kultuře, které si ale dodnes uchovalo svou svébytnost i víru, která vychází z mozaiky složené z opakujících se rituálů, epických příběhů o posvátných předcích a mytologie přírodních sil. Mohl byste nám tuto kulturu trochu přiblížit? Co je její duchovní podstatou, její esencí?

Kultura národa Yi je velmi starobylou kulturou, která si po tisíce let zachovala svůj vlastní jazyk i písmo, což je mezi všemi národnostními menšinami, které v Číně žijí, velmi vzácná záležitost. Je to národ, který věří, že všechno na světě má duši. Z toho vyplývá i respekt k životu, ať už se jedná o život rostlin nebo živočichů. Z pohledu Nuosů jsou si všechny bytosti rovny, nikdo z nás není pánem světa. Všichni bychom měli usilovat o to, abychom spolu žili v souladu. Velmi důležitá je pro nás příroda, ale také rodina, klan, velký důraz klademe na vazby mezi lidmi. Modernita k nám do hor přicházela poměrně pomalu a pozdě. Proto hodnoty, jako je podpora vzájemnosti a lásky v rodině, jsou v této kultuře důležité a živé i dnes.

Vaše kulturní identita se do vašich básní vpíjí, nahlížíte do jejích kořenů, čerpáte z jejích dějin. Co vás osobně na kultuře Nuosu nejvíc inspiruje? Čemu z ní nasloucháte? A píšete básně svým rodným jazykem?


Každý básník má svůj specifický způsob zrání v nějakém jazyce. Já jsem se narodil do rodiny, kde se mluvilo ísky, ve škole se ale mluvilo a psalo také čínsky, měli jsme dvojjazyčnou výuku. Jako člověk z venkova a hor jsem se postupně dostával dál do města, do moderní civilizace, a automaticky tak přejímal i většinový jazyk. Jako mladík jsem tedy vyrůstal převážně v čínštině. Bylo pro mě proto přirozené začít psát v tomto jazyce. Každý jazyk má specifické vlastnosti, které Vás někam vedou, někam Vás pustí, někam ne. U člověka, který mluví a píše více jazyky, je důležité to, aby si pro své vyjadřování vybral ten, který mu umožňuje plně vystihnout jeho samého, jeho myšlení a cítění.

Josef Jařab: Trumpova Amerika je jiná než ta, o které jsem psal

Josef Jařab

Stal se 20. laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Ocenění získal za rozvoj vzdělanosti, šíření angloamerické kultury a demokratických principů.

V Praze jste četl ze sbírky Slova v plamenech, což je druhá ze sbírek dosud přeložených do češtiny. Můžete k ní říci pár slov? Jakou roli hraje v kontextu vašeho celoživotního básnického díla?

Slova v plamenech je sbírka mé rané tvorby, psal jsem jí jako začínající básník, přesto je pro mě dodnes velmi důležitá. Většina z básní reprezentuje přírodní lyriku, vyjadřuji v nich myšlení národa Nuosu, jeho představy o životě, světě, přírodě. Jako mladý básník jsem měl bytostnou potřebu vyzpívat to, co je podstatou naší kultury, a dělal jsem to tehdy velmi tradičně. Moderní a postmoderní básníci budou takový způsob vyjadřování považovat možná za zastaralý, a svým způsobem budou mít pravdu. Z formálního hlediska se na básně v této sbírce dívám tak, že by na nich bylo možné leccos vylepšit. Nicméně tehdy jsem to tak cítil, šlo mi o zachycení identity našeho národa. Ty básně jsou upřímné, šly mi ze srdce. A proto pro mě mají svou sílu i dnes.

Ve svých básních čerpáte z minulosti, historie, dávných tradic, zároveň se o Vás mluví jako o tvůrci výsostně současném. Této rozpolcenosti se dotýkáte i ve sbírce Slova v plamenech, konkrétně v básni „Rozpolcené já“. Za koho považujete sám sebe? Za básníka dávnověku nebo básníka dnešních dní?


To je dobrá otázka. Myslím si, že většina lidí dnešního světa žije ve stavu rozpolcenosti, někde mezi tradicí a současností. Tradice každé kultury hluboce ovlivňují podvědomí každého z nás. Příběhy, které od malička slýcháme, formují způsob, jakým vnímáme a jakým si vykládáme svět. Na druhou stranu modernita a s ní spojená globalizace nás všechny svádí dohromady. Tradice a současnost v člověku často stojí proti sobě, člověk se s nimi v sobě musí rvát. Někdy se ale zase může s klidem opřít o tradici a vycházet z ní v důležitých rozhodnutích svého života. Já sám se cítím být člověkem i básníkem obou těchto světů, patřím jim oběma – tomu tradičnímu i tomu současnému.

Abyste mohli zabíjet, musíte se dobře dívat – stejně jako návštěvníci galerie, říká režisér Julian Hetzel

Julian Hetzel - Automated Sniper

Vidět znamená konat. Dívat se znamená zabíjet. Umění a válka se střetly v performativní instalaci „Automatický odstřelovač“ německého režiséra působícího v Nizozemsku Juliana Hetzela, která byla uvedena na festivalu 4+4 dny v pohybu. Skrze umění – výtvarné i performativní – se společně se dvěma herci rozhodl promlouvat o válečném násilí, které je prováděno s odstupem prostřednictvím dronů.

O poezii mimo jiné říkáte: „Poezie je žhnutí v popelu, průsvitná klenba nebes. Poezie nepřestává nacházet své lidi, provází je koloběhem života a smrti.“ V čem pro vás spočívá moc a síla poezie? Co poezie může vnést do našich životů, jak v nich může působit?

Poezie nikdy nebude opěvovat bitvy, válku, hlad, utrpení. Bude naopak mluvit o lásce, kráse, dobru, pravdě. Proto dokud existuje poezie, dokud vznikají nové básně, má lidstvo naději. Poezie je vyjádřením síly ducha. A v tom je její moc. I maličká, kratičká báseň dokáže člověka povzbudit, aby přečkal nejrůznější útrapy a těžké situace, dokáže ho postavit na nohy. Poezie drží nás i naší duši při síle.